Tag Archives: cestování

Již podle některých předchozích příspěvků je trochu zřejmé, že i PELICAN má prázdninový režim a jedním z nejčastějších témat blogu je cestování. Tentokrát se tedy podíváme trochu dál za hranice Evropy, a sice do Thajska.

Království v jihovýchodním cípu Asie je dnes běžně navštěvovanou a vyhledávanou turistickou destinací. Někteří z Vás jistě již tuto zemi někdy v životě navštívili, a ti co zatím tuto příležitost neměli, určitě viděli v nabídkách cestovních kanceláří či internetu fotografie opravdového ráje na zemi. O plážích, Thajkách a nočním životě ale tento příspěvek nebude.

img_7089-623x467

Měl jsem možnost strávit měsíc na thajském venkově v provincii Ubon Ratchathani, což je jedna z nejchudších oblastí v zemi. Na první pohled bylo zřejmé, že rozdíly mezi turistických jihem a zemědělským severem jsou diametrální a i přesto, že jsou místní obyvatelé chudí a ne zrovna gramotní, máme se od nich co učit. Největším rozdílem pro mě tak nebyla změna klimatu, odlišný způsob stolování nebo nic neříkající nápisy a řeč, ale právě chování a lidí jejich přístup k životu. Nikdo se zde za ničím nehoní a nikam nespěchá, což je při téměř 90% vlhkosti vzduchu a 35 °C vskutku pochopitelné. V Evropanech to ale může vyvolat poněkud frustrující pocit, protože čas je zde tak trochu relativní pojem. Tempu místního života se však ještě dá po čase přizpůsobit a o to je poté horší návrat do reality. Co ve mně však zanechalo pochybnosti o tom, zda jsem se narodil na tom správném kontinentu, je neskutečná vstřícnost, laskavost a upřímnost Thajců. Z České republiky jsem tak nějak zvyklý, že slova prosím a děkuji, budou zanedlouho patřit do slovníku archaických výrazů a že pomoci v nouzi se na ulici dočkáte, pouze pokud zamáváte nad hlavou bankovkou s podobiznou Palackého. Nikde jinde jsem zatím nezažil, že by Vás cizí lidé pozvali k sobě do skromného obydlí, dali Vám večeři, nechali přespat a ještě Vám poděkovali za návštěvu a projevili přání, ať se stavíte znovu, až pojedete kolem bez jakéhokoli očekávání nějaké satisfakce. Vzájemná pomoc při stavbě všudypřítomných budhistických chrámů, práci na poli či rybaření je zde běžnou praxí a pojem závist zde neznají. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tomu tak bylo dříve i v ČR a pokud ano tak proč jsme si řekli, že peníze a majetek budou víc než dobré vztahy.

Nemám sice zkušenosti, jak to chodí ve známých turistických letoviscích jako je třeba Krabi, ale předpokládám, že se nebudou moc lišit od jiných vyhlášených přímořských destinací ve světě. Pokud však hodláte poznat thajskou kulturu a místní obyvatele, doporučuji vzít na záda batoh a stopnout si první pickup směr sever.

It’s the summertime, the time of holidays and travels, so we decided to bring back an extremely successful article by one of our colleagues, Russell Stannard. Do you have a similar experience from your travels? Share them with other readers in the discussion forum below the article. Have fun!

I travel a lot, mainly giving talks and presentations. Life sometimes feels like it evolves around airports, hotels, taxis, sorting out visas and jet lag. It has certainly felt like that this year. But funny things do happen. I was once told by a friend of mine, who worked for Virgin Airlines, that the airlines profile you. She told me to always wear a suit, carry a computer and have your mobile phone in your hand as you go up to check in. Then ask for an upgrade.

Well, the next day I was travelling to the USA and I did just that. I was amazed. I didn’t even have time to ask for the upgrade. The hostess simply took my passport and duly announced “Mr Stannard, Virgin airlines would like to offer you a free upgrade today”. Wow, you know in 1st class they give you a glass of champagne as soon as you get on the plane! What a way to start.

In the 1980s I went to Cuba. The flight back to Madrid was incredible. Everyone started getting out their bottles of rum and someone put on some music. People were dancing in the aisles and for a while it seemed like half the plane was partying. I realised that the majority of people on the flight were coming home from a wedding. It was the craziest flight I have ever had and the only time I have ever danced on a plane. Getting a visa for Azerbaijan was fun. They had forgotten the keys to the office and so we actually filled in the form, paid the money and handed over my passport while standing in the street with the man holding an umbrella as it was raining. I was a bit nervous, but it was all ok and when I went back to collect it, things were back to normal.

I lost my passport in the waiting room at Heathrow while travelling to Seville. I was in a total panic. I was literally in no man’s land. I was able to fly to Seville because in those days they didn’t check your passports on the gate. When I arrived in Seville, I couldn’t believe my luck. The man at passport control knew me (his son studied at my school) and he accepted the fact I had my national insurance number with me on my wage slip as proof that I really lived in Seville!!

I was stopped at the border between France and Italy. I was in my Spanish car and the border agent immediately started talking to me in Spanish, so I did the same. When I gave him my passport and realised I was English he started speaking to me in fluent English. So I changed to English too. One of the questions he asked me was “Why are you in France?” I explained I was there studying French. So he suddenly changed into French and said to me in French “You speak a lot of languages” and I replied “Et vous aussi, monsieur”.

Russell Stannard The article was originally published in the 3rd issue of the PELICAN magazine. PELICAN is a provider of language courses for post secondary students.

IMAG0691

Je léto, čas dovolených a cestování, rozhodli jsme se proto připomenout jeden mimořádně vydařený příspěvek od jednoho z našich spolupracovníků, Russella Stannarda. Máte podobný zážitek z vašich cest? Podělte se o ně s dalšími čtenáři v diskusi pod článkem. Přejeme vám příjemnou zábavu při čtení!

Poměrně dost svého času trávím cestováním. Někdy mám pocit, že se můj život točí jen kolem letišť, hotelů, taxíků, vybavování víz a únavy způsobené časovým posunem. I přesto cestování miluji. Především kvůli tomu, co všechno jsem během něho zažil. Jedna známá, která pracuje pro leteckou společnost Virgin, mi vyprávěla, že tato společnost má vytvořené profily typických zákazníků. Nevěděl jsem přesně, co si pod tím představit, v každém případě mi bylo řečeno, že až budu příště letět s Virgin, mám si na sebe určitě vzít nejlepší oblek, do ruky mobil a počítač a požádat o přeřazení do vyšší třídy.

Druhý den jsem cestoval do USA a udělal jsem všechno, co mi poradila. Nestačil jsem se divit. Podal jsem přítomné letušce svůj pas a než jsem stačil otevřít ústa, suše zahlásila „Pane Stannarde, jsme rádi, že vám dnes můžeme nabídnout let v první třídě zdarma.“ První třída, chápete, to je tam, kde vám na uvítanou nabídnou sklenici šampaňského! Na začátek slušný výkon.

V osmdesátých letech jsem letěl na Kubu a to, co se dělo při zpáteční cestě do Madridu, se slovy nedá dost dobře popsat. Začalo to tím, že spolucestující vytáhli láhve rumu, někdo do toho pustil hudbu. Skončilo to všeobecným a bujarým veselím, doprovázeným tancem v uličkách mezi sedadly. Opravdu to vypadalo, že v letadle probíhá večírek. Pochopil jsem, že většina účastníků letu byla na zpáteční cestě domů ze svatby. Byl to naprosto neuvěřitelný zážitek a současně jediný let, kdy jsem si mohl zatancovat na palubě letadla. Stejně šílený byl způsob, jakým jsem obdržel víza do Ázerbájdžánu. Zaměstnanci ambasády asi neměli zrovna nejlepší den, protože si zapomněli vzít klíče od svého sídla. Následovalo vyřizování úřední záležitosti přímo na ulici, za asistence člověka, který nad námi po celou dobu držel deštník, jelikož lilo jako z konve. Byl jsem z celé situace trochu nesvůj. Když jsem se však později vrátil pro pas s vízy, vše už zase jelo po starých kolejích.

V čekárně na letišti Heathrow jsem jednou ztratil pas. Stalo se to, když jsem letěl do Sevilly. Vůbec jsem netušil, co budu dělat a začala se mě opravdu zmocňovat panika. Byl jsem doslovně v území nikoho. Do Sevilly jsem odletět mohl, protože v té době se u bran ještě nekontrolovaly pasy, ale netušil jsem, co bude dál. Když jsem dorazil, nemohl jsem uvěřit mému štěstí. Celník u brány byl totiž můj známý, jehož syn studoval na mé škole. Jako důkaz toho, že bydlím v Seville, mu stačilo číslo sociálního pojištění.

Jednou mě zastavili na hranici Francie a Itálie. Seděl jsem v autě se španělskou poznávací značkou, takže na mě celník okamžitě spustil španělsky. Odpověděl jsem stejným jazykem. Když se podíval do mého pasu, uvědomil si, že jsem Angličan a v tom okamžiku přešel do plynulé angličtiny. Opět jsem se přizpůsobil. Bavili jsme se, a když se mě zeptal, co dělám ve Francii, vysvětlil jsem, že zde studuji. Zpozorněl a řekl francouzsky „Slušně ovládáte jazyky“. “Et vous aussi, monsieur,” odpověděl jsem.

Rusell Stannard Článek byl publikován ve třetím vydání časopisu PELICAN. PELICAN je organizátorem pomaturitního studia anglického jazyka v Brně.

Po ulici potkávám spoustu lidí, každý je jiný. Někdo se mračí a někdo směje. Někdo je mladý a někdo se stářím chvěje. Myslíte si, že nemají nic společného? Opak je pravdou. Ať už je to dáma v letech nebo studentka, obě zažily lásku i zklamání, štěstí a trápení. Jen v jiné době, na jiném místě, s jinými lidmi. Co nám tedy přinese rok 2014? To nikdo jistě neví. Určitě nás budou provázet zážitky a zkušenosti. Každý nový rok je překvapením. Bohužel ne vždycky příjemným. Setkáváme se se situacemi, které vůbec nečekáme. A říkáme si, proč se to stalo zrovna nám. Každá zkušenost, dobrá i ta špatná, nás posune dál a stáváme se silnějšími. Ubíhají minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce někdy i roky, než si to uvědomíme.

Ptám se tedy: Má smysl znát svou budoucnost? Měli bychom vědět, co od života chceme, ale znát vše předem není nejlepší nápad. Já sama bych to tak nechtěla. Proto se nechám překvapit a půjdu tomu dobrodružství v roce 2014 plnému štěstí i neštěstí vstříc, s hlavou vzhůru. Co se má stát, ať se stane.

img_0920-623x350 (1)

WHAT NEEDS TO HAPPEN, NO MATTER WHAT HAPPENS. 

I meet a lot of different people on the street. Someone frowns and someone laughs. One is young and another is shaking by old age. Do you thing they didn´t have nothing in common? The opposite is true. Whichever it is an older lady or a student, both of them experienced love and disappointment, happiness and also sorrow, only in another time, on another place, with another people. So, what brings us year 2014? Nobody knows for sure. We will be certainly accompanied by experiences. Every New Year brings surprises. Unfortunately, not always the pleasant ones. We encounter situations that we don´t expected at all. And we ask yourself, why it is happening to us. Every experience, good or bad, will move us forward and we become stronger. Minutes, hours, days, weeks, months or even years pass before we realize it.

I ask again: Does it make sense to know your future? We should know, what we want from live, but know everything in advance is not the best idea. I myself wouldn´t want it. Therefore I let myself surprise and with head up I go to meet an adventure in year 2014 full of happiness and even disaster. What needs to happen, no matter what happens.  

Jaké jazykové úrovně dosáhnete za jeden rok intenzivního studia?

Studujte cizí jazyky v Brně.

Stav, který sám o sobě má příchuť nevýraznou, fádní a tuctovou, avšak ve spojení s osobností … nezdá se při rozprostření na jazyku poněkud nahořklý, nasládlý, či kyselý? Někdy šimrají kořeněné novosti v nose.  Nasaješ, okusíš  a vychutnáš si nasládlý dojezd výzvy na špičce jazyku? Nebo změnu necháš protéci přes boky až na úplný kořen, kde kyselost přechází v hořkost?

Osobních preferencí je nespočet. Někdo má rád tonic, někdo čokoládu, já chilli. Ale jak nás do života připravovaly školní jídelny, koprovce se nevyhneme. Budeme tedy zkoušet triky před svým vlastním vědomím a zacpeme si nos? Budeme myslet na hambáč? Nebo si oběd odhlásíme?  Já osobně jsem se naučila jíst kapustu.

Potíž a klad jsou v tom, že v podstatě žijeme jednu velkou změnu. Někdo ji nazývá bojem, někdo hrou, pár exemplářů dokonce jsoucnem. Dokud budeme dýchat, nebo jinak projevovat život, budou novinky neúnavně přicházet. Očekávám tedy nepřetržitý příval nových a neočekávaných chutí, konkrétností netřeba. A mé budoucí Já mi v rámci férovosti nechce pošeptat, do čeho se zakousnu s chutí a co odhodím ostatním na talíř. Ze zkušeností však mohu akorát popřát:  „Dobrou chuť“. 

Soutěžní článek o druhou polovinu školného v Jazykové škole PELIKÁN.

banksy-623x429

CHILLI BY ANUS A state which is in itself of undistinguished, plain and ordinary flavor, but in combination with personality…do you not find it a bit bitter, sweetish or slightly sour once you spread it across your tongue? Seasoned novelties sometimes tickle in your nose. Do you take in the smell and taste the sweetish aftertaste of this challenge at the tip of your tongue? Or do you let the change spill over the sides of your tongue all the way to its root, where the sour taste changes into bitter?

Personal preferences are countless. One likes tonic, other one chocolate, I like chili. But as we were taught in school cafeterias, you cannot avoid the dill sauce. So are we going to try to trick our own consciousness and to hold our noses? Are we going to imagine a hamburger? Or do we opt for cancelling the lunch? Personally, I have learned how to eat Brussels sprout. We basically live one big change, which is both trouble and virtue. Somebody calls this change a fight, somebody a game and few people even call it being. As long as we breathe and show other life functions novelties will tirelessly keep coming. I am therefore awaiting an endless inpouring of unexpected tastes – no need for particularities. And my future self, under the terms of fairness, does not want to tell me what I will savor and what I will throw into someone else’s plate. From my experience, however, I can only wish you: “Bon appétit!”

V životě školníka v JŠ PELIKÁN přichází co 3 měsíce chvíle, kdy musí zanechat bezostyšného poflakování a vydat se na plně hrazenou služební cestu. Tu do Švýcarska, tu do Amsterdamu.

Plně hrazenou znamená, že od čeho máš účtenku, máš zdarma.

Tož zanechal jsem předstírání práce a odjel s projektovým manažerem Honzou Špatenkou (ten, co tam jede pracovat) a mnou (ten co tam jede fe….flákat) do AMSTERDAMU!! Věz, že školník těžký život má!!

Cesta měla započít odjezdem ve 2:45 ráno autobusem na letiště do Vídně. Ve 2:58 nám ovšem bylo sděleno, že autobus nepřijede, protože… něco… Nejdříve jsme probudili telefonicky všechny naše „ochotné“ spolupracovníky s prosbou o pomoc a potom odjeli do Vídně taxíkem. Vídeňské letiště mám rád. Může se tam uvnitř kouřit v malých prosklených budkách s ventilací. Začátek výletu byl klasicky nudný - let, kafe, taxik, check in v hotelu, vybalování, sprcha…a LET´S GO OUT! Vylezli jsme z hotelu, vybrali si jeden směr a tím se vydali. Po 5ti míjených coffících jsem se konečně rozhodl, že ten 6tý se mi už líbí. Byl totiž na náměstí, na kterém se pořád něco dělo.

amsterdam-623x467

Inu sedíme si tak s Honzou… a pak si „přisedla“ vdova.

A tak jsme tam tak seděli s vdovou a pozorovali náměstí: skupinky turistů se vším se fotící, strangers proudící, černochy kokain prodávající…a celkově tu holandskou kulturu.

Po příchodu na hotel, jsme na sebe hodili ty nejlepší hadry a vydali se na sraz s partnery projektu do jednoho baru. Z našich firemních večírků víme, že když paří mocní, paří se s nimi až do konce. Tuto aktivitu jsme tedy zvládli s přehledem. Na začátku akce byli přítomni tito střízliví lidé: Nizozemec, 3 Řekyně, Ital a my dva za Czechoslovakia. Řekyně to vzdaly jako první. Došli jim peníze. Ital byl zvyklý, ale i tak padl asi ve tři ráno. Zbýval Nizozemec. Měl v sobě tak 18 piv a furt jel. Následovala rychlá domluva s Honzou a schválení plánu B. Plán B spočíval v tom, že ho na střídačku pozveme na panáka. Dostali jsme ho tam, kam jsme potřebovali. Do postele. Vítězství jsme v 4:15 korunovali v jednom nonstop coffee shopu. Druhý den jsme započali v 9 ráno, kdy jsme se i přes značné potíže vydali navštívit elitní školy pro děti s vysokým IQ. Popsal bych je asi takto: Velké budovy, které mají stěny ze skla, rámy ze železa a na střeše trávník. Vnitřní stěny jsou plné obřích oken.  Všude se prochází 12-16 leté děti s notebooky a tablety. V jedné třídě rozebírají jak doktoři, celou umělohmotnou kostru s odnímatelnými orgány. Všichni si vyměňují orgány, prohlíží si je a zároveň vyplňují online test.  Átrium budovy je uděláno jako malé divadlo. Sedí tam 20 studentů a jeden k nim promlouvá, pak se vystřídají. 14 letá studentka nás perfektní angličtinou upozorňuje, že zrovna trénují Leadership. Ředitelna je uprostřed budovy je ze všech stran skleněná.  Všude kolem nás v obřích polštářích polehávají či sedí studenti s notebooky. Místního školníka jsem bohužel nepotkal.

Jelikož jsem byl upozorněn, že blogový článek nemůže přesáhnout formát A4, bohužel se s Vámi již nemohu podělit o ty další dny plné Redlight District, šlapek, coffee shopů, cizinek a černochů cpoucí mi na každém rohu kokain (bohužel bez účtenky).

S přáním nechybějícího toaletního papíru… Váš školník.

As we have indicated in previous articles, PopuLLar, the ambitious project, goes into world. Every high school in the Czech Republic can currently participate in the project. You only have to contact the Czech project partner language school PELICAN which is organizing free workshops for secondary school teachers where they can get more about the project.

The first workshop has already taken place. The participants learned all about how to participate PopuLLar. They familiarized themselves with choosing an appropriate song and how to proceed with creating new lyrics. We showed them how to edit recorded audio and video recording and where to upload.

We got very positive feedback related to the workshop and hope that new video clips made by Czech students will be added soon at popullar.wikispaces.com. Many videos made in Europe will be uploaded on the project Wiki page during this year. Each school will have to not even record their own clip but also choose their partner school to rework its outcomes and translate into native language. If you would also like to take part in the project, just contact us via email: spatenka@skolapelikan.cz. Happy to help! 

img_2402-623x415

První workshop PopuLLar pro učitele středních škol. Jak jsme již předeslali v předchozích článcích, ambiciózní projekt PopuLLar má za sebou pilotní fázi a jde do světa. V současné době má nyní každá střední škola v České republice šanci zapojit se do projektu. Stačí kontaktovat českého partnera projektu Jazykovou školu PELIKÁN, která v současné době organizuje zdarma workshopy pro učitele středních škol, kde se mohou o projektu dozvědět více.

První workshop již proběhl. Jeho účastníci se dozvěděli veškeré informace o tom, jak se mohou projektu zúčastnit. Byli obeznámeni s tím, jakým způsobem společně se studenty vybrat vhodnou písničku a jak postupovat při tvorbě nového textu. Ukázali jsme jim jak sestříhat a upravit natočený audio a video záznam a kam ho uploadovat.

Workshop se setkal s velmi kladnými reakcemi a my doufáme, že do sbírky videoklipů na popullar.wikispaces.com přibydou již brzy nové videoklipy od českých škol. V rámci projektu bude během tohoto roku vznikat po celé Evropě množství videoklipů, které budou nahrány na projektovou stránku wikispaces. Každá škola bude mít za úkol nejen nahrát svoje vlastní video, ale zároveň si vybrat partnera, jehož tvorbu převede do svého rodného jazyka. Pokud by se i vaše škola chtěla účastnit projektu, stačí nás kontaktovat na emailu spatenka@skolapelikan.cz. Rádi vám se zapojením se pomůžeme.

V listopadu minulého roku jsme se zúčastnili mezinárodního výměnného pobytu v rámci programu Mládež v akci s názvem Promoting Good Practises in Democracy. Dva studenti pomaturitního studia španělštiny a jejich lektorka, se do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Jak jste se dostali do programu Mládež v akci?

Zita: Do programu jsem se dostala přes naši jazykovou školu. Lektorka se nás zeptala, kdo by se chtěl zúčastnit výměny ve Španělsku a já měla to štěstí, že mě vybrali. Byla jsem nadšená! Josef: Tak do programu Mládež v akci jsem se dozvěděl ve škole. Zájemců bylo poměrně hodně a o to jsem měl větší radost, že se poštěstilo zrovna mně. Jak probíhaly přípravy na diskuze o demokracii a jejích podobách?

Zita: Diskuze o demokracii a jejich podobách měly několik podob. Hned první den jsme v rámci seznamování diskutovali jen s účastníky programu pomocí různých her a smyšlených příběhů. Tahle diskuze se mi líbila asi nejvíc. Další dny jsme mohli diskutovat přímo se zástupci Galicijského parlamentu o demokratickém systému, který funguje ve Španělsku. Josef: Jelikož jsme měli debatovat o demokracii, tak jsme si vybrali podat zprávu o naší přímě volbě prezidenta. Informace jsem získal od kamarádů ve škole, kde se tohle téma docela dost probíralo. Nejvíc mi pomohla asi moje dlouholetá kamarádka Wikipedie a pár dalších stránek na internetu. Dát všechno do prezentovatelné formy bylo o něco těžší a to ani nemluvím o psychické přípravě na prezentaci samotnou.

monumento-a-santiago-de-compostela

Z čeho jste měli největší obavy? Zita: Nejvíc jsem se asi obávala výše zmíněné diskuze o demokracii, nedokázala jsem si představit, na jaké úrovni se bude diskutovat, a měla jsem z toho trošku strach. Nakonec ale úplně zbytečně. S ostatními jsme si skvěle padli a všechno dobře dopadlo. Josef: Největší obavy jsem měl z prezentace v mém podání. Samozřejmě že jsem se připravoval, nicméně sto lidí v místnosti je přeci jen sto lidí v místnosti. Všichni se dívají přímo na Vás a nadšeně očekávají každé Vaše slovo. Přátelské pohledy od spoluúčastníků programu potěší, ale to je tak všechno. Spíš by bylo divný, kdybych obavy neměl.  

A je nějaký moment nebo místo, které vás opravdu zaujalo? Zita: Santiago je krásné město, které se dělí na dvě části – historickou a moderní. Mně se víc líbila ta historická, především pak katedrála sv. Jakuba, která je cílem Svatojakubské pouti a je tak celosvětově známá. Je na ni krásný pohled od tzv. "Stromu milenců", kde když se dva milenci potkají, tak se do 14 dnů rozejdou. Josef: V Santiagu bylo jedno místo, které se mi obzvlášť líbilo. Byl to park jménem Alameda, byl opravdu krásný, všude čisto, lidé si užívali přírody, všechno se zelenalo i vzduch byl tak nějak čistší.

Jak byste popsali atmosféru výměny, které se účastnily různé národnosti (Bulharsko, Portugalsko, Itálie, Maďarsko, atd.)? Zita: Atmosféra výměny byla naprosto bezkonkurenční! Všichni účastníci byli naprosto pohodoví a za těch pár dní tam vznikla skvělá parta. Byli jsme spolu prakticky celý den, od ranní snídaně až po každodenní večerní program, který byl v Santiagu opravdu pestrý. Na většinu účastníků mám kontakt a s některými si píšu ještě teď. Josef: Ze začátku to bylo docela zvláštní, všichni se na sebe jen tak koukali a k ničemu se neměli.Později se ale ledy prolomily a my se začali seznamovat, postupně se to zlepšovalo a nakonec jsme se docela sblížili. Cizí národnosti byli naprosto fascinující. Nejlepší byli 3 borci z Turecka. Hasan, Osman a Eren, nejprve mi přišli nějak divní, ale nakonec jsem se naučil „jazyk jejich kmene“ a skvěle jsme si rozuměli.

Jak byste ohodnotili celou výměnu? Zita: Výměna v Santiagu byla skvělá zkušenost a možnost potkat zajímavé lidi z různých koutů světa. Jsem ráda, že jsem se mohla výměny zúčastnit, pokud se naskytne další možnost tak určitě nebudu váhat. Výměnný program bych doporučila opravdu každému! Josef: Bylo to velmi vzrušující, opravdu skvělý zážitek. Nejen, že jsem viděl spoustu památek, ale taky se seznámil s cizími národnostmi a místními zvyklostmi. Určitě bych podobnou zkušenost doporučil všem, protože to stojí za to. Fakt se mi to líbilo. Jen na letišti mi zabavili půlku hygienických potřeb, ale nakonec jsme to vyřešili, A chtěl bych dodatečně poděkovat mojí profesorce, která byla skvělá a i statečná - i přes zdravotní problémy v letadle se držela skvěle a během pobytu byla neocenitelnou podporou. Bez ní bychom se ztratili už ve Vídni, nedorozuměli se s paní recepční a ani bychom neměli jídlo na zpáteční cestu!    

Jazyková škola PELIKÁN je organizátorem pomaturitního studia cizích jazyků.    

V současné době trápí mnoho obyvatel Evropy problémy, které se zdají být neřešitelné. Ekonomická krize a s ní spojená vysoká nezaměstnanost vrhá mnoho lidí do deprese. Obzvlášť to platí pro rodiny s dětmi. Každý rodič si přece přeje zabezpečit svým dětem nejlepší možné podmínky pro výchovu a růst. Cílem každého rodiče by mělo být vychovat ze svých dětí vzdělané a úspěšné lidi a zároveň pracovat na svém vlastním osobním a profesním rozvoji.

Situace v Evropě klade na každého obyvatele vysoké nároky. Nikomu by nemělo stačit být „někde zaměstnaný“, nebo „jenom“ někde pracovat. Lidé by se měli neustále snažit se zlepšovat. Právě ekonomická krize by měla každého jedince motivovat k sebevzdělávání a vzdělávání svých dětí.

Vysoká nezaměstnanost, která má dopad především na rodiny s dětmi zdůvodňuje vznik projektu Web2learn. Koordinátorem projektu je organizace PAEPSM z Řecka a podílí se na něm další organizace z Turecka, Itálie, Švýcarska, Holandska a České republiky. Partneři projektu hodlají zaplnit existující mezery v informovanosti rodičů, ale i široké veřejnosti o možnosti využití web 2.0 nástrojů dostupných na internetu, k sebevzdělávání, osobnímu i profesnímu růstu a vzdělávání svých dětí. Hlavním cílem projektu je zvýšit všeobecné povědomí o nástrojích web 2.0 a o jejich potenciálním přínosu ve vzdělávání.

Výstupem ambiciózního projektu bude vícejazyčná vzdělávací platforma, určená primárně pro rodiče, která jim umožní sdílet vědomosti a zkušeností s lidmi z celé Evropy. Partneři projektu mají za sebou první úspěšné setkání, které proběhlo v říjnu v Aténách. Perfektní organizace a tvůrčí atmosféra charakterizují práci projektového týmu. Došlo k dohodě ohledně oficiální podoby prezentace projektu a komunikační platformy a proběhla živá a plodná diskuse o web 2.0 nástrojích, které tvoří páteř projektu. Do příštího setkání, které proběhne v únoru v Itálii, připraví partneři soubor nástrojů, z nichž vyberou nejlepší, a ty budou obsaženy v praktickém průvodci projektem.

Nashledanou v Itálii!

Pokud Vás projekt Web2Learn zaujal a rádi byste se jej zúčatnili sledujte stánky projektu, facebook nebo twitter.

Českým partnerem projektu je Jazyková škola PELIKÁN.

DSC_0163-1024x576

WHAT IS WEB2LEARN?  A lot of Europeans are going through a rough patch these days and the improvement of the situation seems to be far away. High unemployment stemming from the economic crisis is the cause of increasing feeling of frustration in the society. This is particularly true in the case of families with children. Every parent’s sole concern is to ensure the best conceivable conditions for upbringing and development of their children. Parent’s main aim should be to make sure that their children grow into educated and successful people as well as work on their personal and professional development.

The current situation in Europe makes a lot of demands on everyone. Nobody should content themselves with „having at least a kind of a job“ or „not being unemployed“. People should continually try their best to develop their skills and knowledge. In fact it’s the economic crisis that should motivate everybody to learn.

High unemployment which affects mainly families with children justifies the existence of the Web2Learn project. It is coordinated by the PAEPSM organization from Athens, Greece. Other organizations that are involved in the project come from Turkey, Italy, Switzerland, the Netherlands and the Czech Republic. The partners of the project aim to fill adults in on the ways of using Web 2.0 on-line tools for personal and professional development purposes and to create better learning experiences for children. It is also expected that the project will raise awareness on the benefits implied from using Web 2.0 tools.

The outcome of this ambitious project will be a multilingual e-learning environment specifically aimed at parents. This learning community will enable parents across Europe, especially unemployed ones, to exchange ideas and experiences. The partners of the project first got together in Athens in October. Excellent organization and creative atmosphere best describe the work of the project team. The partners finalized the details in terms of the form of the project logo and the communication platform. The main point of the agenda was discussion about the Web 2.0 tools which are the backbone of the project. The next meeting will be held in in Italy in February 2013. The partners will prepare a collection of tools, the best of which will be included in the practical guide to the project.

See you in Italy!

Should you be interested in the project and would like to learn more about it, follow us on the website, Facebook and Twitter.

The Czech Republic is represented in the project by the PELIKAN Language School

This project has been funded with support from theEuropeanCommission. Responsibility for the content of this publication (communication) reflects the views only of the author, and the Commission is not responsible for any use of the information contained therein.

Když jsme se po roce stráveném na Novém Zélandu s přítelkyní rozhodli si cestou domů udělat výlet do pacifiku, netušil jsem, že se tato dovolená v království Tonga, změní v dobrodružství a zážitek na celý život. Letadlo nás z Aucklandu odvezlo do hlavního města ostrovů Tonga Nuku’a’lofa. Horko nás praštilo přes nos už při výstupu z letadla. Vyměnili jsme na letišti peníze a pak se nechali odvézt do centra města, které vypadalo spíš jak vesnice po boji. Naším vysněným cílem byla skupina ostrovů Ha'apai.  V turistickém infocentru nás ovšem nepotěšili:

“Trajekt, kterým se jede na Ha'apai, odjel už včera a další pojede až za týden”. Letenka na ostrovy byla docela drahá a tak jsme se naší vysněné destinace museli vzdát. Naštěstí nám ještě ten večer nabídl Pacifik náhradní řešení. V přístavu jsme narazili na trajekt na ostrovy Vava'u, na který jsme se bez váhání nalodili. Jak se říká v pacifiku:" Lepší na Vava'u dnes než Ha'apai za týden."

photo-by-michal-urbc3a1nek-2-623x623

Jízda trvala asi 22 hodin. Většinu cesty jsme prospali. Za bdělého stavu jsme bojovali s mořskou nemocí. Náročná plavba se nám nakonec odvděčila pozorováním velryb. Po příjezdu do města jsme se pokusili ubytovat po evropsku a dle rad turistické brožurky jsme se zkoušeli dovolat do různých ubytovacích zařízení. Většina čísel však neexistovala a tak jsme se rozhodli zkusit to osobně. Vyplatilo se! V Lucky’s Beach House pro nás měli dokonalou chatku (fale).

Druhý den jsme se nastěhovali a začal relax. Čistá, teplá a klidná voda s milióny barevných rybek a korálových útesů. Dny plné šnorchlování, kajakování a hlavně užívání si nádherné atmosféry Pacifiku. Po čtyřech dnech jsme se rozhodli, přesunou se na naše vysněné Ha'apai. Námořníci nám po cestě ještě nabídli čerstvě upečeného psa na večeři, slušně jsme odmítli a dali si meloun.

Druhý den jsme byly na skupině ostrovů Ha'apai. Turistická příručka nás celkem jasně navedla k našemu cíli. Stačilo dojít na konec hlavního ostrova, přebrodit asi 500 metrů moře mezi dvěma ostrovy. Realita byla opět trošku odlišná od rad turistické příručky. Už cesta na konec ostrova s batohy na zádech nebyla nejsnazší. Společnost nám dělali obří pavouci na stromech kolem cesty.  Na konci ostrova nás čekalo nemilé překvapení.  Na druhý ostrov jsme stěží dohlédli a podle našeho odhadu byl brod asi 3x delší než popis v turistické příručce. Hned po zahájení brodu nám bylo jasné, že tohle bude makačka. Proud nám strhával noh. Přítelkyně spadla do vody a málem mi uplavala. Byli jsme zoufalí, ale vzdát jsme se nechtěli.  Na půli cesty jsme si dali odpočinek. Z dálky jsme pozorovali dva týpky, kteří se přebrodili a teď se objímali. Byli šťastní, že přežili. Když to zvládli oni, tak mi taky! Vyhecovali a šli jsme do toho. Cesta byla nekonečná. Po přebrodění  nás čekalo dalších několik kilometrů po pláži do vysněného Diana’s resortu u jednorukého rybáře Kaláfího.

Tady jsme strávili další tři dny flákáním, opalováním a užíváním si toho dokonalého moře. Jen šumění moře, palmy všude kolem, na celém ostrově ani živáčka. To bylo přesně to, proč jsme jeli na Tongu.

Po těchto příliš krátkých dnech jsme podobně zajímavým způsobem odjeli zpět na hlavní ostrov. Zbývala nám ještě poslední noc a v kapse jsme neměli ani vindru. Navíc jsme dorazili už za tmy. Vypadalo to na noc ve spacáku na autobusové lavičce. Už jsem skoro usínal,když přistoupil mladý pár a nabídli nám na tu noc přístřeší. Nechápali jsme, nevěřili jsme, divili se, ale přijali tuto nabídku. Poslední den jsme jen líně, jako místní, prochodili město a našli autobus,  který nás později odvezl na letiště. S otázkou na řidiče, kdy odjíždí, jsme dostali zajímavou odpověď: “Až je plný”. Neuvěřitelná “dovolená” pro nás byla dobrodružným zážitkem na celý život.

www.skolapelican.com

Odvaha začít Vždycky milovala Francii a toužila se podívat do Paříže. Jenže potkala Rudolfa, otěhotněla s ním a bylo po snech. Ve svých dvaceti si brala chlapa o deset let staršího. Po svatbě o dítě přišla a zůstala sama. Sama s člověkem, který ji za nic neměl a psychicky ji týral.

Na to nemáš! Jsi jen přihlouplá účetní! Šedá myš, která mi visí na krku!“ hulákal každý večer, když se vrátil z hospody. Brečela do polštáře a začínala ztrácet naději.

Jednou odpoledne, když se vracela z práce, ji do cesty vstoupil starý muž. „Nechceš si ode mě koupit los, děvenko? Mám poslední…“ Koupila si ho a nevěřila, že by ji tenhle papírek měl v životě způsobit nějakou větší změnu. Pár dní ho nosila v kabelce. Pak ji napadlo zjistit víc. Nemohla věřit svým očím! Vyhrála celých třicet tisíc! Když vyzvedla peníze, věděla, že je doma nesmí ukázat. Věděla, že udělá něco, po čem touží. Stavila se v jazykové škole a přihlásila se do kurzu francouzštiny. Zbytek peněz si schovala do krabičky od čaje. Rudolf nic nepoznal. Nespali spolu v ložnici a tak se po večerech mohla učit. Protože to byla její cesta ke splnění snu, šlo jí to samo. Blížily se závěrečné zkoušky, měla strach, ale zvládla je výborně. Ten den si vzala volno, zašla si ke kadeřníkovi, koupila si nové šaty a boty, zbyly jí přece ještě nějaké peníze. Konečně si připadala jako krásná a úspěšná žena. Žádná šedá myš, co někomu visí na krku. Cítila, že přijde začátek něčeho nového, ale nedokázala to popsat. Cestou ze zkoušky se posadila na zahrádce útulné kavárny, objednala si svůj oblíbený zákusek a kávu, a začetla se  s naprostou až obdivuhodnou samozřejmostí do Le Monde, které ležely na stole vedle.

Excusez-moi mademoiselle, mai c´est mon journal que vous lisez ?“ Zvedla oči a před sebou uviděla pohledného mladého muže s lehkým úsměvem ve tváři. „Excusez-moi monsieur, il est vraiment à vous ?“ usmála se.

Strávili spolu nekonečné hodiny. Jmenoval se Francois a pracoval v Paříži jako obchodník. Okouzlila ho svou křehkostí, bázlivostí a touhou sdělit mu všechno v jeho jazyce. Po pár dnech známosti s osudovým cizincem, podala žádost o rozvod a odjela natrvalo do Francie.

Vždy se dá začít od začátku…

Slovníček: „Excusez-moi mademoiselle, mai c´est mon journal que vous lisez ?“ Promiňte, slečno, nevadí Vám, že čtete moje noviny? „Excusez-moi monsieur, il est vraiment à vous ?“ Omlouvám se, jsou opravdu Vaše?

Soutěžní článek o 50% slevu na pomaturitní studium v Jazykové škole PELIKÁN.

 

photo-by-michal-urbc3a1nek-623x415

The courage to start She has always loved France and yearned to visit Paris. But she met Rudolf, got pregnant and the dream was over. In her twenties she was marrying a guy who was ten years older. After they got married she lost her child and was left alone. Alone with a man who totally disrespected her and maltreated her mentally.

You can’t do anything! You’re just a dumb accountant! A grey mouse, my heavy burden!” he cried every night when he had come back from the pub. She cried into her pillow and started to lose hope.

 One afternoon, when she was coming home from work, a man stepped into her way. “Do you want to buy a lottery ticket, dear girl? This is the last one...” She bought it, and she did not believe this piece of paper should make a change to her life. For a few days she carried it in her purse. Then it occurred to her she could try it. She could not believe her eyes! She won thirty thousand crowns! When she collected the money she knew she could not show it at home. She knew she would do something she longed for. She stopped by in the language school and enrolled in a French course. She hid the rest of the money into a tea box. Rudolf did not see anything. They did not sleep together in the bedroom so she could study in the evenings. It was as easy as a pie because it was a way to her dream. The exams were coming close, she was afraid of them, but she passed with no problem. She took the day off. She went to her hairdresser and bought a new dress and shoes; she still had some money left. She finally felt like a beautiful and successful woman. Not a grey mouse, being a burden to someone. She could feel something new would come but she was not able to describe it. Coming from work, she sat in the garden of a cosy café, she ordered her favourite cake and coffee, and completely naturally started reading Le Monde which was lying on the adjacent table.

Excusez-moi mademoiselle, mai c´est mon journal que vous lisez ?“ She looked up and saw a young handsome man with a light smile on his face. „Excusez-moi monsieur, il est vraiment à vous ?“ she smiled.

They spent countless hours together. His name was Francois and he worked in Paris as a businessman. She enchanted him by her delicacy, shyness and desire to share everything in his language. After a few days of the acquaintance with the fated stranger she  filed for divorce and moved to France.

You can always start over...

Vocabulary: „Excusez-moi mademoiselle, mai c´est mon journal que vous lisez ?“ Excuse me, lady, don’t you mind that you’re reading my newspaper? „Excusez-moi monsieur, il est vraiment à vous ?“ I’m sorry, is it really yours?

Já osobně jsem vždycky chtěla hodně cestovat. Hrdinové Verneova románu stihli v roce 1872 cestu kolem světa za 80 dní. Dnes máme 1. květen 2012 a do konce světa nám zbývá 234 dní. Náskok 154 dní může na první pohled vypadat dost slibně, ale… Kdo by se chtěl v dnešní době plahočit 80 dní vlakem a lodí a navštívit jen Suez, Bombaj, Kalkatu, Hongkong, Jokohamu, San Francisko, New York a Londýn? Chci ochutnat špagety v Boloni, vyfotit se u Eiffelovky, dotknout se pyramidy v Gíze, opalovat se na plážích Bora Bora, navštívit karneval v Riu a filmový festival v Cannes, ochutnat doutník uválený na stehně Kubánky, připít si tequillou v Mexiku, projet Maroko na velbloudovi, navštívit olympiádu v Londýně, na Novém Zélandu se projít hobití krajinou, zažít potápění v Malajsii a prázdniny v Římě, ubalit jointa na Jamajce a potom všem si dát sprchu v luxusním hotelu v Dubaji. V plánování svojí cesty spoléhám na moderní dopravní prostředky a především informační technologii. Bohužel hned můj první cestovatelský krok je předurčen k nezdaru. Maps.google.cz hlásí error. Trasa Brno – Dubaj nenalezena. Píšu to nerada, ale jak to tak vypadá, tohle asi nestíhám….

c5a1ikmc3a1-vc49bc5be-v-pise

Around the World in 234 Days

I have always wanted to travel a lot. In 1872, the protagonists of Vern’s novel made it in 80 days to travel around the world. Today, it is 1st May 2012, and there are 234 days left until the end of the world. These extra 154 days can seem promising, but…Who would like to bear 80 days on a train and a ship and visit only Suez, Bombay, Calcutta, Hong Kong, Yokohama, San Francisco, New York, and London? I want to try spaghetti in Bologna, take a picture with the Eiffel Tower, touch the pyramid of Giza, sunbathe on the Bora Bora beaches, and visit the Rio Carnival and the film festival in Cannes. I want to try a cigar rolled by a Cuban woman on her thigh, drink tequila in Mexico, ride through Morocco on a camel, visit the Olympic Games in London, walk through the hobbit landscape, experience scuba-diving in Malaysia, and have a holiday in Rome. I want to roll a joint in Jamaica and then have a shower in a luxurious hotel in Dubai.Planning my journey, I rely on modern means of transport and information technologies above all. Unfortunately, my very first traveler’s step is fated to fail. Maps.google.cz reports and error. Route Brno-Dubai not found. I’m not happy to write this but it seems that I’m not going to make it.    

Soutěžní článek o 50% slevu na pomaturitní studium v Jazykové škole PELIKÁN.

Jazyková škola PELIKÁN je oranizátorem pomaturitního studia angličtiny v Brně.