SLOVNÍK POJMŮ
Slovník pojmů vysvětluje pojmy související s jazyky a jazykovým vzděláváním. Právě pro lepší porozumění odborných termínů jsme pro připravili slovníček, který by v případě nejasností mohl být nápomocný.
V případě, že jste na stránce nenašli pojem který vás zajímá, neváhejte se na nás obrátit. Moc rádi Vám poradíme!
Obecné pojmy
1. Jazyk
Jazyk je základní nástroj lidské komunikace. Slouží zejména k předávání informací prostřednictvím uspořádaného celku (systému), který je tvořen pravidly, modely a normami. Jazyk rovněž slouží jako prostředek myšlení.
V encyklopedickém slovníku češtiny je jazyk definován jako systém znaků sloužící řečovému dorozumívání (komunikaci) lidí.
František Čermák, český jazykovědec, chápe jazyk jako systém sloužící především jako základní prostředek lidské komunikace. Jedná se o, v mozku uložený, systém jednotek, pravidel, modelů a konvenčních kolektivních norem k tvorbě promluv.
2. Jazyková kodifikace
Jazyková kodifikace (z latinského kodex, což znamená kmen stromu či dřevěná destička) znamená systematizace či zápis. Kodifikace spisovného jazyka znamená stanovení normy spisovného jazyka (v normativních, slovnících a podobně). Jazyková kodifikace má dva aspekty – deskripci (zachycení) a preskripci (předpis) jazykové normy.
Pro některé jazyky ve světě existuji tzv. centrální regulační orgány a jejich doporučení jsou obecně respektovaná jako závazná. Řadí se sem francouzština, španělština, polština a čeština. Pro češtinu je touto institucí Ústav pro jazyk český. Tato autorita sice nemá základy ve zvláštním zákonném statusu, Ústav nemá žádnou zvláštní preskriptivní pravomoci, ale i tak se jeho doporučeními řídí již dlouhou dobu noviny a celá široká veřejnost. Ústav pro jazyk český se zabývá pouze kodifikací spisovné češtiny. Běžně užívanými dialekty, jako je obecná čeština, se Ústav nezabývá. Některým z vlastních publikací připisuje Ústav kodifikační platnost – Pravidla českého pravopisu, slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, slovník spisovného jazyka českého a Nový akademický slovník cizích slov.
Naopak pro anglický jazyk takový institut neexistuje. Různé instituce vydávají vlastní výkladové slovníky a gramatiky. Zároveň také existují příručky, které shrnují gramatiku v různých ohledech, jako je diakritika, psaní velkých písmen apod.
3. Jazyková norma
Jazyková norma je soubor jazykových prostředků, jež jsou jazykovým společenstvím pravidelně užívány a jsou považovány za závazné. Tvoří tzv. středního člena triády „úzus – norma – kodifikace. Na jedné straně ostatní dva členové jsou povahy materiální, jazyková norma má povahu mentální – je to povědomí o tom, co se má říkat a psát. Postupem času se rozsah jazyková norma rozšířil. Obsahem se stala i pravidla, na jejichž základě se jazykové prostředky obvykle spojují (např. pravidla pro tvoření slov, vazby sloves a přídavných jmen, spojitelnost předložek s podstatnými jmény apod.).
Obecně je jazyková norma velmi variantní (např. v českém jazyce lze říci děkuju i děkuji, v jazyce a i jazyku), je v úzkém vztahu k pojmům jazyk a jazykový systém. Klasické české pojetí jazyková norma je však značně specifické, obvykle se totiž jazykové normy chápou spíše jako souhrn intuitivně přijímaných pravidel, které regulují dorozumívání.
Pokud se zaměříme na normu spisovného jazyka, to je poté pojem teorie i praxe jazykové kultury. Zahrnuje soubor prostředků spisovného jazyka, které jsou považovány za závazné pro komunikační funkce. Tato norma je taktéž variantní (např. tvary píši a píši jsou postupně nahrazovány tvary píšu a píšou, usuzovány jako více neutrální). Se spisovnými jazykovými prostředky se dnes již ale setkáváme pouze zejména v psaných textech různých komunikačních funkcích a ve veřejných a oficiálních projevech mluvených. Pouze v omezené míře se se spisovnými prostředky setkáváme v umění, jelikož autoři obvykle využívají jak spisovné, tak i nespisovné výrazy. Některé spisovné normy jsou také kodifikovány (zaznamenány) v autoritativních příručkách. Znamená to, že kodifikace spisovnou normu dokládá.
Svou normu mají také nespisovné tvary (např. dialekty). Jazyková norma dialektu se shoduje s územ, není však kodifikována, závaznost normy je neuvědomělá.
4. Jazykový korpus
Jazykový korpus je soubor textů daného jazyka. Je to vnitřně strukturovaný, unifikovaný a obvykle indexovaný rozsáhlý soubor elektroniky uložených jazykových dat. Většinou je uložen v textové podobě a zorganizován vhodně vzhledem k jeho účelu. Korpus může sloužit na jedné straně pro lingvistický výzkum jazykové praxe, anebo také jako datový základ pro tvorbu slovníků či překladačů. Tvorbou těchto jazykových korpusů se zabývá obor korpusová lingvistika. V současné době mají jazykové korpusy elektronickou podobu, což velmi usnadňuje jejich zpracování. Různé programy mohou vyhledávat slova či slovní spojení, frekvence výskytu nebo také původní zdroje určitých částí.
Jazykové korpusy slouží především jako lexikologický a lexikografický nástroj a mohou sloužit ke zpracování výkladových slovníků a automatických korektorů a překladačů. Kromě tohoto využití jsou jazykové korpusy užívány také redaktory, překladateli, učiteli a studenty cizích jazyků.
Druhy korpusů
Referenční korpus – stálý, dotazy dávají vždy stejné výsledky
Nereferenční korpus – průběžně jednou ročně aktualizován
Synchronní korpusy – korpus současného jazyka, který je budován jako reprezentativní otisk jazyka v určitém krátkém časovém období, během něhož je jazyk považován za neměnný systém
Diachronní korpusy – zaznamenávají jazyk v různých vývojových fázích, obsahuje tedy data za delší časové období
Tvorbou korpusů českého jazyka se v České republice zabývá Ústav Českého národního korpusu. Lze zmínit některé hlavní korpusy – Korpusy řady SYN, Korpus soukromé korespondence, Pražský mluvený korpus, Brněnský mluvený korpus, řada ORAL a další.
5. Jazyková učebnice
Kvalitní materiály, jako jsou jazykové učebnice, jsou základem pro studium cizího jazyka.
Jazyková učebnice je školní učební pomůcka (většinou kniha) avšak v dnešní době už mnoho institucí přistupuje i na online materiály, tedy knihy stažené v počítači. Tato učební pomůcka je určena k výuce nejen pro žáky a studenty, ale i pro pedagogy. Pro pedagogy slouží učebnice jako učební podpora, řídí dle nich náplň výuky a tempo probírané látky. Jazykové učebnice lze koupit v knihkupectví či speciálně zaměřených prodejnách, případně přes internet.
Jazykových učebnic je obrovské množství druhů. Jazykové učebnice jsou rozděleny jak podle instituce (pro základní školy, střední školy či vysoké školy), tak i dle úrovně jazyka (od A1 po C2). Jsou také rozlišovány dle zaměření – jazyková učebnice může směřovat na konkrétní oblast jako je například business nebo účetnictví apod. Většinou se k učebnicím dá koupit také pracovní sešit. Ten slouží k ověření, zda dané látce žák rozumí. Obsahuje totiž praktická cvičení, kde si žák vyzkouší probírané učivo při praktickém užití.
Obecně je známo, že učebnice vznikly z důvodu potřeby zdokumentovat lidské vědění do formy, která je vhodná pro její další šíření a k snadnému zapamatování. Známým průkopníkem tvorby učebnic byl dodnes známý Jan Amos Komenský.
6. Jazykový kurz
Jazykové kurzy jsou obvykle pořádány v jazykových školách, kde je zajištěna kvalitní výuka cizích jazyků několika typů. Může se jednat o kurzy veřejné (skupinové), individuální, firemní, či jako forma pomaturitního studia.
Jazykové kurzy jsou obvykle zaměřené na gramatiku, slovní zásobu i komunikaci. Některé jazykové kurzy se specializují na komunikaci v běžném životě či přípravu k jazykovým zkouškám.
Cílem jazykového kurzu, a to jak individuálního, skupinového, tak firemního, je připravit studenty na běžné situace, se kterými se každodenně student setkává – škola, povolání, cestování, apod.
Kurzy se soustředí na porozumění textu, schopnost pochopit situaci a adekvátně reagovat.
7. Skupinový jazykový kurz
Jak již samotný název tohoto typu kurzu napovídá, jedná se o kurz, kde je přítomno více žáků. V dnešní době se počet studentů ve skupinových jazykových kurzech pohybuje mezi 4 a 8 studenty. Díky tomu je do určité míry stále zachován individuální přístup ke každému z žáků. Oproti individuálním kurzům jde o cenově dostupnější variantu. Aby si student vybral vhodný kurz, je dobré si před rezervací kurzu udělat rozřazovací test, který žákovi napoví, která obtížnost kurzu je pro něj ta pravá.
Nevýhodou skupinového jazykového kurzu je, že se studenti, oproti individuálním kurzům, musí podřídit danému rozvrhu. Naopak je ale možné, že se ve výuce bude také pracovat ve skupinkách, což může být pro někoho velké plus. V dnešní době si také mnoho lidí zvyklo na přesun veškeré výuky, práce či komunikace do online prostředí. Proto je možné vykonávat kurzy prezenčně nebo na některé z vhodných platforem na počítači.
8. Individuální jazykový kurz
Individuální jazykový kurz již z názvu napovídá, že se jeho náplň snaží vycházet studentovi maximálně vstříc. To se týká náplně kurzu i jeho časové organizace. Jedinec může lekce přesouvat, nahrazovat nebo může klidně začít jindy než na začátku semestru. Jak je to možné? Student je totiž jediným účastníkem kurzu, a tudíž nemusí brát ohled na nikoho jiného než na lektora.
Zároveň si žák může zvolit, zda kurz bude probíhat v učebnách jazykové školy, online nebo třeba v kavárně. Uzavřenější studenti mohou v rámci individuálních jazykových kurzů zapomenout na stydlivost a extrovertní studenti se naopak mohou rozpovídat, jak jen budou chtít a nikoho tím nebudou otravovat. Student naváže s lektorem dlouhodobý vztah a veškerá náplň hodin je studentovi plně podřízena. Od toho se odvíjí také tempo výuky. Nevýhodou individuálního jazykového kurzu může být vyšší cena, jelikož práce lektora je placena pouze jedním studentem.
9. Pomaturitní jazykové studium
Pomaturitní jazykové studium je určeno především pro studenty, kteří maturovali a chtějí si zlepšit svou jazykovou úroveň či udržet status studenta.
Pomaturitní studium je formou denního studia, kdy student pravidelně navštěvuje lekce jazyka společně se skupinou, do které byl zařazen. Tento studijní program je zakončen státní jazykovou zkouškou.
Tato forma studia zahrnuje komplexní jazykovou přípravu. Studenti pracují jak samostatně, tak ve skupinkách. V průběhu studia zlepšují nejen své jazykové schopnosti, ale rovněž prezenční a komunikační.
10. Firemní vzdělávání
Jedná se o rozvoj a vzdělávání pracovníků prostřednictvím kurzů či workshopů, které jsou pořádány firmou pro své zaměstnance. Součástí mohou být různé rekvalifikační či jazykové kurzy.
11. Firemní jazykové kurzy
Firemní jazykové kurzy jsou pořádány zaměstnavateli za účelem zvýšení kvalifikace a schopností svých pracovníků. Firemní jazykové kurzy mohou být jak individuální, tak skupinové.
Cílem firemních kurzů je nejen zvýšit úroveň jazyka, ale zdokonalit jazykové schopnosti a znalosti v žádaném sektoru. Lektor připravuje jazykové lekce na základě potřeb a požadavků studentů.
12. Společný evropský referenční rámec
Celým názvem „Společný evropský referenční rámec: učení, vyučování, hodnocení“ (anglicky Common European Framework of Reference for Languages: Learning, Teaching. Assessment, CEFR, CEFRL) je dokument Rady Evropy je výsledkem více než 20 let trvajícího výzkumu, který umožňuje vzájemné srovnání znalostí jedinců v rámci vzdělání a znalosti cizích jazyků v Evropské Unii. Dokument existuje v 39 jazycích.
V oblasti cizích jazyků jsou definovány kategorie znalostí cizího jazyka A1, A2, B1, B2, C1 a C2. Jednotlivé úrovně berou v potaz veškeré kategorie zvládnutí jazyka – poslech, čtení, písemný projev a konverzace. V dnešní době už i většina jazykových učebnic uvádí úroveň, s kterou by měl žák do kurzu vstoupit a na jakou úroveň by se měl po jeho zvládnutí posunout.
Obecně má Společný evropský referenční rámec sloužit k následujícím účelům:
- Plánování jazykových programů z hlediska:
- Předpokládaných dřívějších znalostí žáka a z hlediska návaznosti na dřívější stádia učení
- Jejich cílů
- Jejich obsahu
- Plánování jazykové certifikace z hlediska:
- Sylabu obsahu jednotlivých zkoušek
- Hodnotících kritérií
- Plánování autoregulovaného učení včetně:
- Postupného budování uvědomělého pohledu studenta na současný stav jeho schopností a znalostí
- Stanovení proveditelných a smysluplných cílů, jež student klade sám sobě
- Výběr materiálu
- Sebehodnocení
13. Jazyková zkouška
Jazyková zkouška hodnotí komplexně Vaše jazykové schopnosti. Na základě výsledků jazykové zkoušky obdržíte určitou úroveň, která je stanovena společným evropským referenčním dokumentem.
Mezi nejznámější patří Cambridgeské zkoušky FCE a CAE a zkoušky TOEFL. V rámci jazykových škol jsou pořádané přípravné kurzy, které zvýší Vaše šance na úspěšné absolvování vybrané jazykové zkoušky.
Na jazykové zkoušky se můžete připravit prostřednictvím pomaturitního studia, tedy denního prezenčního studia jazyků, individuálních jazykových kurzů, skupinových jazykových kurzů či firemních jazykových kurzů.
14. Státní jazyková zkouška základní
Jedná se o zkoušku na jazykové úrovni B2 společného evropského referenčního rámce. Státní jazyková zkouška obsahuje jak písemnou, tak ústní část. Na státní jazykovou zkoušku se student připravuje v průběhu celého roku v rámci pomaturitního studia.
Tato zkouška dokládá úroveň znalosti jazyka studenta. Osvědčení, které po složení jazykové zkoušky student obdrží, je celorepublikově uznávané a to v profesní, tak akademické sféře.
15. Státní jazyková zkouška všeobecná
Jedná se o zkoušku na jazykové úrovni C1 společného evropského referenčního rámce. Témata zkoušky se týkají politického, hospodářského a kulturního dění v dané jazykové oblasti a v České republice.
Státní jazyková zkouška všeobecná je celorepublikově uznávaná a jedná se o oficiální dokument, který svědčí o Vaší jazykové úrovni. Na SJZ se můžete připravit v rámci pomaturitního studia a individuálních, skupinových či firemních kurzů.
16. Cambridge zkoušky
Základní typy zkoušek Cambridge English, uznávané tisíci zaměstnavateli a vzdělávacími institucemi po celém světě. Zkoušky Cambridge English patří mezi světově nejuznávanější kvalifikace pro studenty angličtiny. Každým rokem se jich účastní přes 2 miliony lidí ve 130 zemích, jsou uznávány jak mezinárodně, tak i Ministerstvem školství České republiky a mají časově neomezenou platnost, tj. nemusí se po určité době znovu opakovat.
Zkoušky jsou vhodné pro všechny, kteří si hledají nové zaměstnání doma nebo v zahraničí, případně chtějí studovat na domácí či zahraniční vysoké škole. Zkouška je však výzvou taky pro všechny vysoce motivované studenty, kteří chtějí vystoupit ze své komfortní zóny a hledají nové výzvy a cíle při svém studiu jazyka.
Zkoušky pokrývají všechny čtyři jazykové dovednosti – poslech, mluvení, četbu a psaní a posuzují schopnost kandidátů používat různých gramatických vazeb a funkcí v autentických životních situacích.
17. Jazyková zkouška FCE
Jazyková zkouška FCE je mezinárodně uznávaná zkouška anglického jazyka, která bezpochyby zvýší Vaše šance na trhu práce i v akademické sféře.
Zkouška FCE prokazuje, že Vaše jazykové schopnosti jsou na takové úrovni, že jste schopen/a žít a bez problému se dorozumět v anglicky mluvící zemi.Tato jazyková zkouška odpovídá v evropském referenčním rámci úrovni B2.
FCE jsou součástí Cambridge zkoušek a jsou pořádány v rámci akreditovaných center. Pro přípravu na FCE jsou organizovány přípravné jazykové kurzy, jež jsou pořádány v jazykových školách.
18. Jazyková zkouška CAE
CAE je mezinárodně uznávaná zkouška anglického jazyka, která je vhodná v případě, že chcete studovat v zahraničí. Zkouška CAE je uznávaná většinou britských škol jako jazykový standard pro studium na univerzitách.
Absolvent jazykové zkoušky CAE dosahuje jazykového standardu ve většině studijních a pracovních situacích.
CAE, neboli Certificate in Advanced English, je součástí Cambridge zkoušek. Úroveň CAE odpovídá v evropském referenčním rámci jazykové úrovni C1. Zkouška je organizována akreditovanými centry.
19. Jazyková zkouška TOEFL
Jazyková zkouška TOEFL patří k prestižním zkouškám anglického jazyka, jež je využíváno zejména pro akademické účely. Testuje oblast psaní, čtení, poslechu a mluvení.
K přípravě lze využít přípravné jazykové zkoušky pořádané jazykovými školami. Nejvhodnější typem kurzu je individuální, lze však využít i skupinového jazykového kurzu.
Jazyky
1. Rodný jazyk
Rodným jazykem se zaprvé rozumí jazyk, který si člověk po svém narození osvojil jako první. Zadruhé je to jazyk, se kterým se člověk sám identifikuje (ke kterému má nejbližší vztah) Je to tedy ten jazyk, kterým na něj mluvili rodiče či jiná osoba, jež hrála důležitou roli při výchově. Tento jazyk daný jedinec ovládá nejlépe a má k němu nejužší vztah. Z toho důvodu se tento jazyk nazývá rodný, mateřský či dokonce první.
Mateřský jazyk nemusí mít jedinec pouze jeden, mohou být dva či někdy i více. Tato situace obvykle nastává, pokud jedinec vyrůstá v jazykově smíšených rodinách, kde každý rodič mluví jiným jazykem. Více rodných jazyků mívají často děti z imigrantských rodin či obyvatelé území, které hovoří více jazyky. Rodným jazykem naopak není jazyk, jež je jedincem osvojen výukou během života. Pokud se tedy ve škole naučíte perfektně anglicky, ale od narození se ve vaší domácnosti anglicky nehovoří, potom angličtina není vaším rodným jazykem.
Je však možné, že v jiných zemích je pojetí rodného jazyka jiné. Například lidé v postsovětských zemích považují za rodný jazyk ten, který je jejich etnickým dědictvím. Jako příklad lze uvést Bělorusy, kteří za svůj rodný jazyk považují běloruštinu, i když byl jejich první osvojený jazyk ruština a běloruštinu se až následně učili ve škole. To tedy vede k tomu, že jeden člověk může mít dle různých definic v různých zemích různé mateřské jazyky. Mezi odborníky je tedy preferován termín první jazyk.
2. Druhý jazyk
Druhým jazykem se rozumí jazyk, jímž daný jedinec dokáže hovořit vedle svého mateřského jazyka a který byl osvojen později. Tento pojem je nutné odlišit od pojmu cizí jazyk – o druhý jazyk se jedná v případě, že je jeho znalost pro mluvčího nezbytná v každodenním životě. Pokud tomu tak však není, jedná se o jazyk cizí. Druhý jazyk může být sousední jazyk nebo další jazyk země daného jedince.
3. Cizí jazyk
Cizí jazyk je jazyk, které není oficiálním jazykem daného státu a rodilý mluvčí daného státu musí podstupovat uvědomělé učení tohoto jazyku, například v podobě návštěvy hodin ve škole, samoučení nebo návštěvy jazykových kurzů. Cizí jazyk může být osvojován jako druhý jazyk, avšak je nutno zmínit, že existuje rozdíl mezi těmito pojmy, jelikož druhý jazyk lze použít k popisu jazyka, jež hraje významnou roli v regionu, kde daný jedinec žije. Touto rolí se rozumí pro komunikaci, vzdělávání nebo státní správu. Proto druhý jazyk není vždy jazyk cizí.
Děti, které se učí dvěma jazykům hned od narození nebo od útlého věku jsou považovány za bilingvální nebo multilingvní. Tyto děti mají poté dva, tři nebo více mateřských jazyků, které nejsou považovány za cizí.
Celkově, děti mají výhodu při učení cizích jazyků oproti dospělým. Nicméně studie ukazují, že jakákoliv dříve existující znalost jazyka a gramatických pravidel a schopnost memorování slovní zásoby může být nápomocná při učení se cizího jazyka dospělými.
4. Většinový (majoritní) jazyk
Jazyk, kterým hovoří většina obyvatel země nebo regionu. Často (ale ne vždy) jde současně o oficiální jazyk daného státu.
5. Menšinový (minoritní) jazyk
Jazyk, který má v rámci dané země nebo regionu menší zastoupení (v rámci ČR jde např. o slovenštinu, ukrajinštinu, romštinu apod.).
6. Dialekt
Dialekt je označení pro slang (sociální nářečí, sociální dialekt, …). Může mít však i jiné významy jako třeba územně vymezený útvar jazyka, který je dán vztahem k jiným geografickým útvarům a k národnímu jazyku nebo třeba označuje také jednotlivé jazykové rodiny odlučující se ze společného základu.
Jazykový prvek užívaný především v mluvené komunikaci se nazývá dialektismus. S dialektem se setkáváme především v neformální ústní komunikaci. Nářečí češtiny vznikala zhruba od 12. století následkem izolace jednotlivých oblastí, ve kterých žily různé skupiny obyvatel. V české literatuře jsou prvky dialektu časté především v literatuře 19. století, a to například v dílech Boženy Němcové, Karla Hynka Máchy, Josefa Kajetána Tyla a později Aloise Jiráska, bratrů Mrštíkových a dalších. Tento druh dialektu je však přizpůsoben potřebám umělecké literatury a je nazýváno nářečí stylizované.
Jazykovědná disciplína, která se zabývá výzkumem jednotlivých dialektů, se nazývá dialektologie.
7. Monolingvismus / Jednojazyčnost
Jednojazyčnost je stav, kdy jedinec umí ve společenství mluvit pouze jedním jazykem. Tento výraz je opakem mnohojazyčnosti. Že je něco jednojazyčné, lze říci také o textu, slovníku nebo psané konverzaci, která je vytvořena pouze v jednom jazyku.
Zajímavostí je, že v kanadské studii bylo prokázáno, že monolingvní jedinci na tom byli hůře co se týče senility. Bylo prokázáno, že pokud je člověk bilingvní, je poté jeho náklonost k demenci opožděna až o 4 roky v porovnání s jednojazyčnými jedinci.
8. Bilingvismus / Dvojjazyčnost
Bilingvismus je označován také jako dvojjazyčnost. Jedná se o stav ve společnosti, kdy jedinec či celé obyvatelstvo na určitém území mluví dvěma jazyky. Lze rozlišovat dva typy bilingvismu:
Individuální bilingvismus
Tento typ dvojjazyčnosti se týká jedince, například pokud pochází z rodiny, jehož rodiče jsou různých národností. Pokud se již od nízkého věku dítě učí dva jazyky současně, jde o simultánní bilingvismus. Pokud na něj působí více jazykových prostředí (smíšené manželství, bilingvní mateřská škola), tvoří si tak dítě více řečových systémů.
Bilingvismu může jedinec dosáhnout i postupně vyučováním cizího jazyka, od puberty je však tato schopnost značně snížena. Jakmile si jedinec osvojí znalosti druhého jazyka až následně po tom první, je to označováno jako sekvenční bilingvismus.
Jedinec může dosáhnout různých jazykových úrovní, avšak užívání dvou jazyků na rovnocenné úrovni zřejmě neexistuje. Má se za to, že jedinec vždy používá jeden jazyk jako hlavní, avšak podle situace může kdykoliv přejít do jazyka druhého.
Pasivní dvojjazyčnost je situace, kdy člověk rozumí danému cizímu jazyku, ale má problém jej aktivně využívat.
Společenský bilingvismus
Tento typ bilingvismu se týká celého území, na němž obyvatelstvo hovoří dvěma jazyky. K této situaci dochází běžně na územích, kde spolu žijí obyvatelé různých národností. Na takovém území se tak bilingvismus týká většiny obyvatel, ale může se stát, že někteří z nich hovoří pouze jedním jazykem. Příkladem tohoto typu bilingvismu je například jižní Slovensko, kde se nachází velmi početná maďarská národnostní menšina.
Situace v České republice
Česká populace je převážně monolingvní. Dříve, kdy zde žila velmi početná německá menšina, byl mezi obyvateli obvyklý česko-německý bilingvismus. Tento stav se však razantně změnil po odsunu německého obyvatelstva roku 1945.
9. Multilingvismus / Vícejazyčnost
Multilingvismus neboli mnohojazyčnost znamená, že jedinec či celá společnost užívají ke komunikaci více jazyků. Například Evropská Unie je velmi mnohojazyčná. Hovoří se zde mnoha mateřskými jazyky, a navíc přes polovinu občanů států EU tvrdí, že mluví alespoň jedním jiným jazykem, než je jejich mateřský jazyk. Mnohojazyčnost lze popsat jako úplnou kompetenci či dokonalé ovládnutí jazyka, který ale není mateřský.
Pokud děti vyrůstají ve dvojjazyčné domácnosti, jedná se o bilingvismus. U těchto jedinců je však běžné, že často ovládají jeden jazyk lépe než ten druhý. Polyglot je člověk, který mluví několika jazyky. Obecně se má za to, že bilingvisté a polygloti jsou daleko více zběhlí ve studiu jazyků.
V mnoha státech dochází k dvojjazyčnosti díky mezinárodním vztahům. K tomu dochází zejména v oblastech jako je Skandinávie či Benelux, ale pomalu se tento trend rozšiřuje i do negermánských zemí.
Multilingvismus bývá uznáván jako jedno z možných řešení problémů týkajících se zániku jazyků. Mizení velkého množství jazyků totiž snižuje kulturní rozmanitost světa, jelikož jazyky s sebou přinášejí určité cesty vidění, porozumění, třídění a navazování vztahů mezi věcmi.
10. Polyglot
Polyglot je jedinec, který ovládá mnoho jazyků. Pokud člověk mluví dvěma jazyky, nazývá se bilingvní, pokud třemi jazyky, nazývá se trilingvní a pro obecnou vícejazyčnost je využíván pojem Multilingvismus.
Polygloti si neustále získávají pozornost široké veřejnosti, avšak počítání jazyků, které ovládají, bývá někdy značně problematické kvůli rozlišování jazyků a dialektů. Další problém je podobnost jazyků, že se v nich lidé domluví bez zvláštního učení (jako příklad lze uvést češtinu a slovenštinu). Zde lze tedy pouze těžko posoudit, zda jde v tomto případě o bilingvismus.
Hyperpolyglot je poté označení pro jedince, který ovládá šest a více jazyků.
11. Jazykový repertoár
Jazyková vybavenost mluvčího. Zahrnuje všechny jazyky které zná nebo používá v rámci své řečnické komunity, a to jak rodný jazyk (či jazyky) tak jazyky další a cizí, včetně jejich variant (dialektů).
Jazykový repertoár je soubor znalostí a dovedností, které má jedinec v rámci jednoho či více jazyků. To se týká jak rodného jazyka, tak i dalších cizích jazyků. Daný repertoár obsahuje prvky různých úrovní popisu jazyka a jeho užití (foneticko-grafické, lexikálně-gramatické, diskurzivně-textové a pragmatické). Pokud jde o užívání jazyků, repertoár tvoří základ více jazyčné kompetence každého žáka daného jazyka. Pokud jedinec studuje již nežijící jazyky, jako latinu, tato lingvistická znalost taktéž tvoří jedincův jazykový repertoár, i když jejich užití je obvykle omezenou pouze na receptivní použití psaných textů. Jazykový repertoár se může v průběhu života jedince měnit, zvětšovat či zmenšovat, a to v závislosti na jeho aktuálních jazykových potřebách.
Termín byl vytvořen v návaznosti na jazykovou sociologii, pro soubor jazykových variant – včetně rejstříků a dialektů. Jazykový repertoár byl dříve nazýván také verbální repertoár. Celkově je termín jazykový repertoár užíván jak pro vícejazyčné, tak i pro jednojazyčné repertoáry.
12. Translanguaging
Proces “přepínání” mezi jazyky, které známe, za účelem maximalizace našeho komunikačního potenciálu. Zahrnuje jak kombinování prvků z různých jazyků v tomtéž výroku, tak přepínání mezi jazyky v různých částech konverzace.
Translanguaging označuje pedagogický proces využívající více než jeden jazyk v průběhu vyučovací hodiny a často dokonce současně. Je to dynamický proces, kdy vícejazyčný mluvčí orientují ve složitých sociálních a kognitivních požadavcích prostřednictvím strategického používání více jazyků.
Translanguaging zahrnuje otázky jazykové produkce, efektivní komunikace, funkce jazyka a myšlenkové procesy za používáním jazyka. Translanguaging je výsledkem bilingvismu. Pojem je často využíván v pedagogickém prostředí.
13. Jazyková politika
Systém opatření týkajících se vztahů mezi jednotlivými jazyky koexistujícími v rámci nějakého uspořádání, typicky např. státu, společenství států, instituce či rodiny (tzv. rodinná jazyková politika).
Jazykovou politiku lze chápat jako veškeré aktivity, které souvisejí se získáváním moci související s autoritativním rozhodováním o právech a povinnostech osob a organizací, které se týkají jazyka, jeho podoby, fungování. Jde tedy o politiku v klasickém významu v češtině.
Druhou možností, jak lze jazykovou politiku chápat, je konkrétní plán cílů a činnosti, jež byl dohodnut určitou skupinou osob. V tomto významu lze mluvit i v množném čísle, jakožto o jazykových politikách. V určitém ohledu je tento pojem významově užší, jelikož mívá staven určitý cíl a postup k jeho dosažení. V jiném ohledu je však naopak širší, jelikož nemusí nutně souviset pouze s veřejnou mocí, ale své politiky mohou mít i soukromé osoby či organizace.
Další možností, jak jazykovou politiku chápat, je brát ji jako celou oblast nebo sektoru veřejné politiky. Jazyková politika tvoří samostatnou oblast veřejné politiky v případě, že existují právní předpisy či nástroje, jež se jazykem speciálně zabývají. V některých státech je tedy jazyková politika jednou z veřejných politik, např. vedle environmentální či zdravotní apod.
Méně obvykle se výrazem jazyková politika zamýšlí pouze principy, na jejichž základě některý z jednotlivců národní organizace zachází s jazykovými otázkami.
V odborných sférách se pak výrazem jazyková politika myslí oblast vědeckého výzkumu zabývající se např. jazykovými ideologiemi, sociálními, ekonomickými či kulturními faktory, které mají na jazykovou politiku vliv.
Různé jazykové politiky se mohou různit v několika aspektech – mohou sahat do různých společenských oblastí – lokálních, regionálních, státních, mohou mít širší záběr – zasahovat větší či menší skupinu lidí, mohou být politikou přijatou např. státem anebo naopak jednotlivcem či občanským sdružením nebo mohou být přijaty otevřeně při vědomí veřejnosti anebo naopak bez jejího vědomí.
V současné době jsou v České republice tvůrci státních jazykových politik Úřad vlády a Ministerstvo kultury, MŠMT, Ministerstvo vnitra a případně i další orgány. Realizace a samotná tvorba státních jazykových politik probíhá ve spolupráci s místními a krajskými samosprávami a s mnoha společnostmi z neziskového sektoru.
Vzdělávací metody
1. Community language learning / Společenské jazykové učení (CLL)
(Community Language Learning – CLL) – Metoda jazykového vzdělávání, při které studenti společně pracují na tom, v jakých aspektech jazyka by se chtěli zdokonalit. Metoda je založena na přístupu poradenství, ve kterém lektor působí jako poradce, zatímco student je vnímán jako klient a spolupracovník.
CLL metoda zdůrazňuje smysl pro komunitu ve studijní skupině, podporuje interakci jako prostředek pro učení a považuje za prioritu pocity studentů a rozpoznávání výzev a problémů při osvojování si jazyka.
Při metodě není využívána žádná učební osnova ani učebnice, kterou by studenti striktně následovali, naopak sami studenti určují obsah a směr lekce. Metoda zahrnuje zejména techniky překladu, přepisu a záznamu.
2. Total physical response / Totální fyzická odezva (TPR)
(Total Physical Response – TPR) – Metoda jazykového vzdělávání založená na koordinaci jazykového a fyzického pohybu. Při metodě TPR dávají lektoři instrukce týkající se pohybů těla studentům ve vyučovaném jazyce, a studenti na instrukce reagují pohybovými aktivitami.
3. Natural Method / Přirozená metoda
Cílem metody je podpořit osvojení si přirozeného jazyka v prostředí třídy, je proto kladen důraz na komunikaci, více než na vědomé osvojování si gramatických pravidel a výslovné korekce chyb studentů. Rovněž se snaží o tom, aby bylo vzdělávací prostředí ve třídě co nejvíce bez stresu. V přirozeném přístupu není jazykový výstup vynucený, naopak dovoluje, aby se spontánně objevil až poté, co byli studenti vystaveni dostatečnému množství jazykových podnětů.
Aktivity zahrnují TBL a CLIL aktivity, jako je naučení se nového předmětu v cílovém jazyce, dále činnosti zaměřené na personalizaci jazyka – studenti sdílí svou oblibou hudbu, hry atd.
4. Task-based language learning / Učení na základě úkolů (TBLT)
(Task-based learning and teaching – TBL) – metoda se zaměřuje na užívání autentického jazyka a na to, aby studenti plnili smysluplné úkoly za pomoci cílového jazyka. Mezi tyto úkoly může patřit simulace návštěvy lékaře, vedení pohovoru nebo volání na zákaznický servis. Hodnocení je primárně založeno spíše na výsledku a splnění úkolu, než na přesnosti jazykových norem. Díky tomu je TBL metoda obzvlášť populární pro rozvoj plynulosti cílového jazyka a důvěry studentů.
5. Content and language integrated learning / Integrovaná výuka předmětu a cizího jazyka (CLIL)
Integrovaná výuka předmětu a cizího jazyka, taktéž označována zkratkou CLIL (Content and Language Integrated Learning) je metoda založená na výuce určitého předmětu prostřednictvím cizího jazyka. Student tímto způsobem posiluje své znalosti v obou předmětech zároveň. Tento způsob výuky bývá často implementován při výuce zeměpisu, dějepisu, matematice, přírodopisu, občanské výchově či tělesné výchově.
Integrovaná výuka je výhodná zejména pro pedagogy, kteří se zaměřují na výuku daného předmětu, ale i na výuku cizího jazyka. Výhodou je, že při vhodném přístupu pedagogy bývá u studentů postačující i velmi nízká úroveň jazykových znalostí. Pokud je pro žáky výklad příliš složité, je přípustné vysvětlit základy a klíčové pojmy v mateřském jazyce a poté už pokračovat ve výuce v jazyce cizím.
Důraz na využití metody integrované výuky položila Evropská komise již ve svém Akčním plánu 2004-2006. Nově nabyté jazykové znalosti totiž student využívá přímo v praxi a současně je žák více vystavován cizímu jazyku, aniž by se prodlužovala doba výuky.
V České republice se jako první edice CLILových učebnic objevily učebnice Labyrinth v roce 2016. Učebnice jsou dostupné pro zeměpis, dějepis, občanskou výchovu, matematiku a přírodopis. V německém jazyce jsou k dispozici učebnice pouze na úrovni A1 a pro anglický jazyk jsou k dispozici úrovně A1 a A2.
6. Content-based instruction / Učení na základě obsahu (CBI)
Významný přístup v oblasti jazykového vzdělávání, jehož cílem je poskytnout studentům druhého jazyka výuku jak obsahu, tak jazyka (proto se také nazývá výuka jazyků na základě obsahu – CBI). Obsah slova změnil svůj význam ve výuce druhého jazyka.
Obsah byl používán pro odkazování se na metody, gramatiku, překlady, slovní zásobu atd. V poslední době je obsah využíván jako samotný prostředek pro výuku druhého nebo cizího jazyka.
7. Dogme language learning / Dogmatické jazykové učení
Metoda považována za obojí – metodologii i hnutí. Dogmatické jazykové učení je komunikativní přístup k výuce jazyků, který podporuje výuku bez učebnic a zaměřuje se spíše na konverzace a komunikaci mezi studenty a lektory.
8. Storytelling / Učení jazyka na základě čtení a vyprávění (TPR)
Metoda výuky cizích jazyků. TPR lekce využívají kombinaci čtení a vyprávění k osvojení si cizího jazyka studentů. Metoda funguje ve třech krocích: v prvním kroku se nové slovní struktury, které se studenti učí, vyučují pomocí kombinace překladu, gest, otázek, v kroku dva jsou tyto struktury užívány v mluveném příběhu třídy, v kroku tři jsou tyto stejné struktury sledovány ve třídě při čtení.
Během těchto tří kroků lektor využívá techniky, které usnadní studentům orientaci v cílovém.
9. Tandemová jazyková výuka
Metoda jazykového vzdělávání založená na vzájemné jazykové výměně – ideálně mezi rodilým mluvčím a studentem. Při metodě se partneři setkávají ideálně osobně, případně se mohou učit prostřednictvím e-mailu, telefonu či jiných médií, přičemž je kladen důraz na kulturní integraci jako součást jazyka.
Studium je podpořeno různými způsoby, například prostřednictvím pracovních listů, učebnicí nebo jednoduše neformální konverzací.
10. Direct method teaching / Přímá metoda
Metoda přímo vytváří bezprostřední a audiovizuální vztah mezi zážitkem a výrazem, slovy a frázemi, idiomy a významy, pravidly a představeními za pomoci těla, bez pomoci mateřského jazyka studentů. Přímá metoda výuky jazyků si klade za cíl vybudovat přímou cestu do světa cílového jazyka a vytvořit tak vztah mezi praxí a jazykem, slovem a myšlenkou, pravidlem myšlení a výrazem.
Metoda je založena na předpokladu, že by měl student zažít nový jazyk stejným způsobem, jakým prožíval svůj jazyk mateřský.
Překladatelské pojmy
1. Apostila
Apostila je doložka, která je připojována za oficiální listiny a dokumenty, jež dokládá skutečnost o ověření podpisu a otisku razítka na listině za účelem jejího využití v zahraničí. Apostilou se například opatřují cizí rodné listy vystavené Čechům a Češkám narozeným v zahraničí.
Tato zvláštní doložka nahrazuje v případech stanovených mezinárodními smlouvami superlegalizaci. Například v případě dané smlouvy již listina nemusí být ověřena zastupitelským úřadem České republice v zahraničí, ale konečné ověření je prováděno v zemi, kde byla listina vystavena, tzv. apostilní orgán. Informaci o tom, co je třeba provést, je možné zjistit telefonicky na zastupitelském úřadu České republiky.
Apostila se obvykle vydává v úředním jazyce státu, kde byla listina vystavena, ale někdy bývá i dvojjazyčná (druhým jazykem je nejčastěji angličtina). Pro předložení v zemi určení proto obvykle bývá nutný ověřený soudní překlad.
2. ČSN ISO 9001
Norma ISO 9001 je norma týkající se Systému managementu kvality. Je dostatečně přizpůsobena tak, aby bylo možné ji aplikovat ve všech sférách podnikání. Může se jednat o obchodní, poradenskou, výrobní společnosti, ale také o instituce veřejné správy, zdravotnická zařízení, vzdělávací instituce a další. ČSN ISO 9001 napomáhá společnosti identifikovat a uspořádat veškeré činnosti v organizaci, stanovit odpovědnosti a pravomoci a přispívá k celkovému zprůhlednění fungování společnosti. Přínosy této normy jsou zvýšení konkurenceschopnosti, zvýšení hodnoty organizace, zlepšování podnikových procesů, snížení organizačních nákladů a mnoho dalších.
Veškeré normy jsou vydávány Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO). Členem této organizace je i Česká republika, která pro označení svých norem využívá zkratku ČSN. Jakmile vyjde nová ISO norma, je povinností členských zemí ji do šesti měsíců přeložit a vydat. V případě sportu však překlad normy nenahrazuje její originál v anglickém jazyce.
3. Norma ČSN/EN 15038
Norma ČSN/EN 15038 stanovuje požadavky na poskytování překladatelských služeb překladatelskou agenturou. Norma obsahuje základní proces tvorby překladu a další aspekty, které se k poskytování této služby vztahují. Nevztahuje se na tlumočnické služby.
Norma zohledňuje lidské a technické zdroje, management kvality a projektů, smluvní podmínky a způsoby poskytování služeb. Obsahuje základní proces tvorby překladu a další aspekty, které se k poskytování této služby vztahují.
Norma se nevztahuje na tlumočnické služby.
4. Fyzická strana
Fyzickou stranou je skutečná strana, například o velikosti A4. Na rozdíl od normostrany nebere v potaz množství textu, které se na ní nachází. Z toho důvodu je v překladatelských službách užívána normostrana, která stanovuje přesné množství textu.
Z toho důvodu je v překladatelských službách užívána normostrana, která stanovuje přesné množství textu. V Česku se jedná o text o délce 1800 znaků včetně symbolů a mezer.
5. Normostrana
Normostrana je standardizovaná strana textu o specifickém počtu znaků (včetně mezer). V České republice je tento rozsah definován na délku 1800 znaků, což odpovídá zhruba třiceti řádkům nebo 250 slovům textu. V jiných státech se rozsah může lišit v závislosti na místní legislativě. Například v Německu má normostrana rozsah 1500 znaků.
Normostrana se často využívá v oblasti překladatelství či publicistiky – překladatel si může účtovat honorář v závislosti na počtu normostran překladu, novinář naopak může dostat zadání na článek o určitém rozsahu normostran nebo student v akademické sféře musí odevzdat závěrečnou práci v určitém rozsahu normostran apod.
6. Jazyková korektura
Jazyková korektura představuje zásah korektora nebo korektory do textu, při kterém jsou v něm opraveny gramatické chyby. Korektor či korektorka v textu opraví pravopisné chyby, interpunkci a překlepy.
Korektura je obvykle prováděna rodilým mluvčím nebo člověkem, který daný jazyk výborně ovládá. Součástí jazykové korektury není stylistická korektura.
7. Korektor / Korektorka
Korektor nebo korektorka je člověk, který se zabývá opravami gramatických a stylistických chyb v textu napsaném jiným autorem nebo autorkou. Většinou se jedná o rodilého mluvčího nebo osobu, která daný jazyk perfektně ovládá.
Slovo korektor pochází z latinského corriegere, což znamená opravovat.
Existují různé druhy korektur, kterými se korektor může zabývat. Jsou jimi například typografická, jazyková, stylistická, odborná, technická nebo předtisková korektura.
8. Korektura
Slovo korektura je odvozeno z latinské slova corriegere a doslova znamená oprava zjištěných chyb, nepřesností a nesrovnalostí. Lze se setkat s typografickou, jazykovou, stylistickou, odbornou, technickou nebo předtiskovou korekturou.
Korektura je prováděna korektorem nebo korektorkou, která je rodilou mluvčí nebo výborně ovládá jazyk, který je opravován.
9. Základní korektura
Korekturu lze popsat jako oprava zjištěných chyb a nepřesností. Nejčastěji jsou opravovány gramatické a stylistické chyby. Základní korektura zahrnuje především kontrolu pravopisu a gramatiky a pouze základní stylistickou úpravu. Dále existují různé další druhy korektur, kde je zaměření jiné. Mezi tyto korektury patří stylistická korektura, odborná korektura, typografická korektura, technická korektura či předtisková korektura.
Nejčastěji se korektoři setkávají s chybným psaním y/i, špatným užíváním s/z, záměnou mně/mě či chybnou interpunkcí. V rámci stylistiky se nejčastěji dopouští chyb v opakování slov, opakování kořenů slova či špatném spojení slov.
10. Odborná korektura
Odborná korektura je kontrola již dříve přeloženého odborného textu, jež je zaměřen hlavně na správnost užité terminologie. Hlavním účelem je hodnocení textu z hlediska jeho účelu použití. To znamená, zda si text i po přeložení zachovává svou srozumitelnost.
Nejčastěji je odborná korektura vyžadována u překladů technických manuálů, kdy je srozumitelnost naprosto nezbytná. Jedinec, který korekturu provádí musí perfektně ovládat daný obor (např. inženýr, ekonom, technik, právník apod.). Před samotnou korekturou by měl klient upozornit na speciální terminologii předem, aby se na to člověk provádějící korekturu mohl náležitě připravit.
11. Stylistická korektura
Stylistická korektura zahrnuje úpravu stavby vět, například dlouhých a nesrozumitelných vět, a kontrolu použitých slov, zejména jejich časté opakování, chybný slovosled a podobně. Cílem stylistické korektury je, aby kontrolovaný text obsahoval vhodná slova, plynulou stavbu vět a působil dojmem srozumitelného a souvislého textu.
Stylistická korektura je prováděna jedincem, jenž je expertem na slohovou stránku textů a má cítění pro správnou skladbu vět. Při stylistické korektuře se její vykonavatel zaměřuje nejen na pravopisné chyby a překlepy, ale především na srozumitelnost a také čtivost daného textu. Korektor může pozměňovat pořadí slov ve větě tak, aby zlepšil celkový dojem z textu, ale jeho původní záměr musí být zachován. Je obvyklé, že po stylistické korektuře se mírně změní celková délka textu. Zároveň by měl i korektor přemýšlet nad tím, pro jakého čtenáře je daný text určen.
Správná stylistika je za potřebí u různých druhů textu – právní smlouvy, ekonomické či finanční dokumenty, manuály apod. Je zřejmé, že u těchto odborných textů není stylistická korektura většinou zapotřebí, ale je dobré mít na paměti, že i u takových textů je za potřebí správné stylistické znění.
12. Překladatel / Překladatelka
Překladatel nebo překladatelka je jedinec, který převádí psaný tet z jednoho jazyka do druhého neboli odborník na písemně jazykově-kulturní zprostředkování. Je nutno mít na paměti, že odborník na ústní jazykově-kulturní zprostředkování je poté tlumočník, nikoliv překladatel.
Překladatelé a překladatelky na profesionálních úrovních obvykle provádějí překlady z cizího jazyka do své mateřštiny, čímž dosahují nejlepších výsledků. Pro překladatelství lze také využít bilingvní jedince.
V České republice je překladatelství prováděno na volno živnost. Pro soudně ověřené překlady je ale nezbytné složit překladatelskou státní jazykovou zkoušku.
13. Odborný překlad
Odborný překlad vyžaduje odbornou orientaci překladatele v překládaném textu. Je nezbytné, aby překladatel rozuměl obsahu překládaného textu a aby znal specifickou terminologii, která se k danému oboru váže.
Odborný překlad často vykonávají lidé, kteří v daném oboru vystudovali vysokou školu nebo v oboru mají dlouholeté zkušenosti.
14. Soudně ověřený překlad
Zhotovení soudně ověřeného překladu je jedním z překladatelských služeb. Provádět tento druh překladu mohou pouze krajským soudem pověření překladatelé. Často se používá také jiná terminologie – notářsky ověřený překlad, úřední překlad, oficiální překlad, soudní překlad či překlad s razítkem. Před zadáním překladu si klient musí s překladatelem ujasnit, jaký typ překladu vyžaduje. Soudní překlad totiž není právní překlad.
Soudně ověřený překlad je pěvně spjat s originálním textem dokumentu notářským způsobem (pečetní provázek + osobní pečeť překladatele) a zároveň je spjat také s ověřující listinou neboli tlumočnickou doložkou. Překladatelé tedy doporučují, aby klienti dodávali pouze notářsky ověřenou kopii, aby náhodou nedošlo k tomu, že zákazník bude potřebovat originál oddělený od překladu.
Nejčastěji jsou soudně ověřené překlady nezbytné pro překlad diplomů, rodných listů, certifikátů, výpisů z rejstříků apod. Cena soudně ověřených překladů bývá vyšší proto, že soudní překladatelé bývají pojištěni proti vzniku případné profesní škody.
15. Právní překlad
Právní překlad je překlad právně zaměřených textů. Jeho požadavky jsou jasnost a přesně definovaná právně závazná práva a povinnosti, které z textu vyplývají. Je nutné, aby se texty překládaného textu a přeloženého textu přesně shodovaly. Tento typ překladů by měl být vykonáván pouze překladateli, kteří disponují několikaletými zkušenostmi a zároveň i právním vzděláním. I malá nepřesnost od výchozího textu může mít nezměrné následky. Právní překlad musí obsahovat správná terminologie a slovní spojení. Právní překlad je nejčastěji vyžadován v případě, že jsou potřeba přeložit obchodní podmínky, obchodní a právní smlouvy, normy či směrnice.
16. Strojový překlad
Strojový překlad je proces automatického překladu z jednoho přirozeného jazyka, a to za pomoci počítače. Strojový překlad už je po dlouhou dobu velmi důležitou úlohou zpracování přirozeného jazyka a AI, stále však není dotažen k úplné dokonalosti. Existuje mnoho systémů, jejichž překlad není bezchybný, avšak je dostatečný v mnoha oblastech, kde poskytuje pomoc lidským překladatelům.
První pokusy o strojový překlad cizojazyčných textů začaly již po 2. světové válce. Lidé v té době očekávaly, že pro první typy počítačů nebude tento úkol příliš složitý, avšak brzy se ukázalo, že opak je pravdou.
Strojový překlad v České republice
Strojový překlad má u nás v České republice již dlouhou tradici. Byla totiž uvedena celá řada úspěšných akademických i komerčních systémů pro tuto činnost.
Akademické systémy
Centrem výzkumu strojového překladu je již dlouhou dobu Ústav formální a aplikované lingvistiky při Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století vznikl experimentální anglicko-český strojový překladač APAČ a pár let později byl vyvinut systém pro překládání mezi ruštinou a češtinou, jež je nazýván RUSLAN.
Komerční systémy
Komerční systémy pro strojový překlad se v České republice začaly pomalu šířit začátkem devadesátých let, hned po nástupu osobních počítačů. Mezi nejznámější lze uvést PC Translator, Transen, Skik nebo Eurotran.
17. Zkušební překlad
Zkušební překlad představuje překlad 1–2 normostran, které slouží jako ukázka překladu od daného překladatele. Na základě této ukázky se zákazník může rozhodnout, zda si od překladatele nechá přeložit i zbytek textu či nikoliv.
18. Zpětný překlad
Jak již napovídá samotný název, zpětný překlad znamená překládání přeloženého textu zpět do originálního jazyka. Je to forma kontroly, jež je využívána u velmi důležitých dokumentů (například u velmi významných smluv). Při provádění zpětného překladu nezávislý překladatel překládá již dříve přeložený text, aby se ověřila jazyková shoda. Porovnává se totiž znění originálu a zpětného překladu.
19. Úřední jazyk
Úřední, nebo také státní jazyk, je jazyk stanovený zákonem, kterým se komunikuje s úřady a školstvím. V laickém pojetí je úřední jazyk ten, kterým se na území určitého státu převážně komunikuje. Konkrétně český zákon úředním jazykem rozumí:
- Jazyk, který je používán při komunikaci veřejných orgánů a institucí mezi sebou anebo s občany,
- Jazyk, který je užíván k místopisnému značení,
- Jazyk užívaný ve vzdělávacích institucích,
- Jazyk využívaný v ozbrojených silách a ozbrojených sborech státu,
- Jazyk užívaný fyzickými a právnickými osobami při nabídce a zprostředkování zboží, služeb nebo práce na území České republiky.
Ačkoliv spousta zemí má pouze jeden úřední jazyk, existuje také spousta zemí, které mají takových jazyků více. Zpravidla jsou to dva úřední jazyky, ale jsou také země, které jich mají více. Mezi takové státy patří například Belgie (nizozemština, francouzština, němčina), Finsko (finština, švédština), či Švýcarsko (němčina, francouzština, italština, rétorománština) a mnoho dalších.
Tlumočnické pojmy
1. Tlumočník / Tlumočnice
Osoba odpovědná za tlumočnické služby, tj. ústní převod sdělení z jednoho jazyka do druhého. Služeb tlumočníků je nejčastěji využíváno na mezinárodních konferencích, jednáních apod.
Tlumočník rovněž často tlumočí nejen mezi jazyky, ale i kulturami a může klientům pomáhat v orientaci v cizím prostředí. Rozeznávají se dva základní druhy tlumočení: simultánní a konsekutivní.
2. Aktivní jazyk
Jazyk, do něhož je tlumočník schopen tlumočit. Takovým jazykem je obvykle tlumočníkův mateřský jazyk, nicméně někteří tlumočníci mohou mít aktivních jazyků i více.
V procesu tlumočení se jedná o jazyk, do kterého se tlumočí (tj. jazyk, který účastníci poslouchají).
3. Pasivní jazyk
Pasivní jazyk nebo lze říci také pasivní mluvčí je skupina jedinců, kteří byli v dětství dostatečně vystaveni nějakému jazyku, aby mu rozuměli jako rodilí mluvčí, ale ovládají jej pouze málo nebo vůbec. Tito jedinci byli často vychováváni v prostředí, kde se tímto jazykem mluvilo, ale pouze se nestali rodilými mluvčími. Uživatelé pasivního jazyka se běžně vyskytují v komunitách jazykových změn, kde mluvčí upadajícího jazyka nezískává aktivní kompetence. Zároveň jsou to oblasti, kde lidé vyrůstají za přítomnosti dalšího jazyka, který slyší mimo svou rodinu, bez formálního vzdělání.
V oblasti tlumočení se pasivním jazykem rozumí jazyk, z něhož je tlumočník schopen tlumočit do aktivního jazyka, což obvykle bývá tlumočníkův mateřský jazyk.
4. Jazykový režim
Pojem jazykový režim označuje, kolik se při zasedání využívá aktivních a pasivních jazyků. Aktivním jazykem se rozumí jazyk, do kterého je tlumočník schopen profesionálně tlumočit. Každý tlumočník disponuje alespoň jedním aktivním jazykem, což je obvykle jeho mateřský jazyk. Může jím být ale i jiný jazyk, který tlumočník ovládá stejně jako svůj mateřský jazyk. Aktivní jazyk může mít dvě podoby – jazyk A a jazyk B. Do jazyku A je tlumočník schopný tlumočit ze všech jazyků, jež ovládá konsekutivně i simultánně. Jazyk B je poté jiný než mateřský a tlumočník je do něj taktéž schopný tlumočit z jednoho či více jazyků, jež ovládá, ale pouze konsekutivně anebo simultánně. Pasivní jazyk poté znamená, že je z něj tlumočník schopen profesionálně tlumočit. Může být označován jako jazyk C.
V případě, že je tlumočeno ze a do všech úředních jazyků EU, jazykový režim je označován 23-23 – plný a symetrický. Ne vždy se ale používají všechno úřední jazyky, což se poté označuje jako omezený režim.
5. Asymetrické tlumočení
Typ tlumočení, kdy obsah sdělení není tlumočen do mateřského jazyka či jazyků posluchače/ů, nýbrž do jiného jazyka, který všichni příjemci ovládají (typicky do angličtiny nebo němčiny).
6. Doprovodné tlumočení
Tento druh tlumočení je využíván především na menších akcích, jako například při obchodních cestách, pracovních schůzkách, na výstavách či prohlídkách. Nachází se někde mezi klasickým tlumočením a organizační prací. V rámci doprovodného tlumočení se někdy tlumočník chová jako průvodce (s nimž může být občas mylně zaměňován), ale nenahrazuje jej. Nemusí totiž disponovat historickými, ani vlastivědnými znalostmi.
Doprovodný tlumočník doprovází daného klienta při setkáních s partnery a pomáhá mu s orientací v cizím jazykovém, ale i kulturním prostředí (rezervace letenek, při večeři v restauraci navštěvuje kulturní akce s klientem apod.).
7. Cheval
Slovo „cheval“ je většině naší populace spíše neznámý. Tento termín pochází z francouzštiny a v doslovném překladu znamená „kůň“. V tomto slovníčku pojmů má však toto slovo úplně jiný význam, jelikož se naše Jazyková škola PELICAN nevěnuje zvířatům, ale právě jazykům a překladatelství. V tomto oboru pak cheval znamená tlumočníka, který střídá dvě tlumočnické kabiny a tlumočí ve dvou či více jazycích. Proč se tohle děje? Je to především z důvodu ušetření nákladů za tlumočníka, které se mnohdy mohou šplhat vysoko. Toto převzetí významu slova cheval pochází z toho, že daný tlumočník je takzvaným „tažným koněm“.
8. Kabinové tlumočení
Typ simultánního tlumočení, během něhož sedí tlumočník v tlumočnické kabině a s řečníkem i posluchači je propojen prostřednictvím mikrofonu a sluchátek.
Zatímco řečník hovoří, tlumočník jeho slova simultánně tlumočí do mikrofonu. Posluchači tak mohou poslouchat řečníka přímo nebo jeho tlumočený projev ze sluchátek.
Kabinové tlumočení je často využíváno na velkých konferencích nebo na mezinárodních jednáních (např. v Evropském parlamentu).
9. Tlumočnická kabina
Tlumočnická kabina je pojem, který označuje prostor pro tlumočníky v průběhu kabinového tlumočení. Tato místnost je vybavena tlumočnickou technikou, jako jsou sluchátka, mikrofony, přepínače kanálů atd. Může jít o přemístitelnou kabinu či o malou místnost, která má výhled do sálu, kde probíhá projev řečníka. Dobrý výhled do sálu, a především na řečníka, je pro tlumočníky velkou výhodou a umožňuje mu tak dosáhnout kvalitního výkonu. Pro každou dvojici jazyků a tlumočníků (jazyk, ze kterého je tlumočeno a jazyk, do kterého je tlumočeno) je k dispozici samostatná tlumočnická kabina. Tyto tlumočnické kabiny podléhají normě ISO 2603.
10. Konsekutivní tlumočení
Konsekutivní neboli následné tlumočení je pojem označující ústní projev řečníka po částech. Řečník pronese určitou část svého projevu, odmlčí se, a poskytne tak tlumočníkovi čas na překlad do druhého jazyka. Tlumočník je v tomto případě povinen přetlumočit najednou i několikaminutovou pasáž, a proto ovládá tzv. tlumočnický zápis, jež mu pomáhá zapamatovat si text. Tímto typem tlumočení probíhají například rozhovory státníků a obchodníků, obchodní schůzky apod. Toto tlumočení je vhodné pro příležitosti s nižším počtem účastníků. Chybí zde totiž plynulost projevu a projevy také zaberou poměrně hodně času. Jelikož tento typ tlumočení ruší samotnou řeč, není vhodný ku příležitostem, kde se hovoří třemi a více jazyky.
Zároveň je konsekutivní tlumočení využíváno i policií a soudy pro rozhovory se svědky a delikventy, jež nemluví jazykem, ve kterém řízení probíhá. Při konsekutivním tlumočení pracuje tlumočník v blízkosti řečníka či před publikem, ke kterému se hovoří.
Je nutno míti na paměti, že tlumočník zde není účastníkem konverzace, tiskovým mluvčím ani moderátorem. Je vhodné, aby řečník mluvil v kratších intervalech, aby mohl tlumočník snadno tlumočit řeč. Před samotným přednesem je nutné, aby bylo tlumočníkovi sděleno téma hovoru a bližší informace, aby se mohl náležitě připravit.
11. Tlumočnický zápis
Tlumočnický zápis, neboli tlumočnická notace, je druh poznámek, které si tlumočník dělá při konsekutivním tlumočení za účelem snazšího zapamatování vyslechnutého sdělení.
Tlumočnický zápis zpravidla obsahuje různé značky, symboly a zkratky, které označují nejen obsah sdělení, ale také intonaci a styl přednesu řečníka. V současné době neexistuje žádná standardizovaná metoda zápisu, zápis je proto subjektivní a čitelný jen pro konkrétního tlumočníka.
12. Pilotáž
Pilotáž je součástí simultánního neboli kabinového tlumočení. Nejčastěji je využívána při mezinárodních konferencích, kde jsou přítomni posluchači z jazykových menšin. Je to situace, kdy se tlumočí mezi dvě jazyky, avšak prostřednictvím třetího jazyka. Zde je uveden příklad: Jeden tlumočník převede češtinu do angličtiny, další tlumočník využije anglický překlad do požadovaného jazyka, například švédština). V tomto uvedeném příkladu je angličtina pilotáží). Při tomto typu tlumočení je potřeba pouze nižší počet tlumočníků, jelikož je dostačující, že umí tlumočit z nebo do angličtiny. Díky pilotáži není třeba mít zvláštního tlumočníka pro každou z jazykových kombinací, ale postačí tlumočníci schopni tlumočit ze společného jazyka. Na druhou stranu je ale vyžadována synchronizace tlumočníků, proto jsou využívány zkušenosti spíše zkušených tlumočníků.
První skupinou jazyků, kde je vhodné využít pilotáž, jsou minoritní jazyky. To jsou jazyky, kterými se dorozumívá menší skupina v určité zemi. Mohou to být například země, které komunikují vlastním jazykem, jelikož chrání některé kulturní, etnické nebo náboženské rysy svého jazyka. Jako příklad lze zmínit fríské jazyky v určitých částech Německa, Dánska a Nizozemska. Lze sem zařadit také domorodé jazyky na území různých zemí. Opakem jsou poté jazyky omezeného šíření, což mohou být úřední jazyky země, ale liší se tím, že jazykem mluví menší skupina a často není vyučován jako cizí jazyk ve vzdělávacích institucích. Příkladem tohoto případu je estonština, jež je úředním jazykem v Estonsku, ale většina obyvatel země však mluví anglicky. Pouze málo škol nabízí výuku těchto méně frekventovaných jazyků, a proto může být problém nalézt tlumočníky hovořící právě těmito jazyky.
13. Retour
Retour je typ tlumočení, kdy tlumočník převádí řeč z naučeného jazyka do svého mateřského jazyka. Pokud ale tlumočník ovládá cizí jazyk na úrovni mateřského, může tlumočit i naopak. Retour se využívá při kabinovém tlumočení a často při tlumočení z a do málo rozšířených jazyků. Retour je nejrozšířenější v západní Evropě (především v orgánech a institucích EU). V České republice se moc často nevyskytuje.
Úrovně jazyků, dle Mezinárodní asociace konferenčních tlumočníků, se dělí na A, B a C. Aktivní jazyky (A, B) jsou ty, do kterých tlumočník převádí jazyk. Naopak pasivní jazyky (C) jsou ty, ze kterých pouze tlumočí. Do skupiny A se řadí mateřský jazyk. Do skupiny B poté spadají aktivní jazyky, do kterých tlumočník převádí pouze z jazyka A, a který zároveň dokonale ovládá, i když není jeho mateřský jazyk. Retour tedy označuje převod jazyka B do jazyka A.
14. Simultánní tlumočení
Simultánní tlumočení je ústní jazykový převod, kdy tlumočník převádí projev z výchozího do cílového jazyka zároveň s projevem řečníka. Oproti konsekutivnímu tlumočení tento typ nepřerušuje přirozenou řeč mluvčího a umožňuje tak v podstatě plynulý poslech posluchačům. To znamená, že v průběhu simultánního tlumočení je stále udržována pozornost diváků.
Při tomto typu tlumočení nedochází k prodlevám, tudíž nemá tlumočník možnost si dopředu promyslet svou řeč. Posluchači mají naopak možnost poslouchat projev ve svém jazyce bez přerušování a dlouhých pauz. Simultánní tlumočení je tedy vhodné pro velké akce a konference, kde by pauzy v průběhu projevu mohly narušovat danou událost. Na druhou stranu je nutné brát v potaz, že simultánní tlumočení je pro tlumočníky velmi stresující. Musí vynaložit úsilí ve velmi omezeném časovém rozmezí a zároveň musí mít určité povědomí o dané problematice, musí částečně předvídat řečníkův projev, i když přesný obsah projevu jim předem není znám.
15. Šušotáž
Šušotáž je druh simultánního tlumočení, také nazýváno jako tlumočení šeptem „do ucha“. Většinou tento druh tlumočení nahrazuje kabinové tlumočení, čímž organizátor dané akce šetří náklady. V průběhu šušotáže sedí tlumočník přímo u posluchače a šeptem mu tlumočí proslov řečníka. Šušotáž je vhodná pouze pro velmi malé skupiny či pouze jednoho posluchače, aby tlumočník nemluvil příliš nahlas, čímž by vyrušoval ostatní posluchače i samotné řečníky.
Tlumočení šeptem je jednoduché řešení pro malá setkání. Průběh šušotáže je jednodušší než kabinové tlumočení, jelikož nejsou zapotřebí ani kabiny ani audio zařízení. Organizátoři mají tedy méně starostí s obstaráváním prostor, vybavením apod.
Pro větší skupinky do 15 osob může být vhodnější simultánní tlumočení s šeptákovým zařízením, což je taková zlatá střední cesta mezi šušotáží a kabinovým tlumočením. Při tlumočení je pak využíván šepták, což je mikrofon pro tlumočníka a bezdrátový přijímač pro posluchače. Ani zde není za potřebí kabina nebo speciální technika.
16. Soudní tlumočení
Soudní tlumočení je jedním z druhů tlumočení, pro něhož je vyžadován soudní tlumočník (případně soudní překladatel) jmenován příslušným soudem České republiky. Soudní tlumočení se řídí danou vyhláškou. Tento typ tlumočení se musí přesně shodovat s tlumočeným projevem, není dovoleno jej nijak pozměňovat. Soudní tlumočník musí průběžně zjišťovat, zda osoba, pro kterou tlumočí, rozumí tomu, co je tlumočeno. Soudní tlumočení musí být nestranné a nezávislé. V případě, že je v průběhu tlumočení pořizován záznam, musí jej tlumočník po skončení zkontrolovat a opatřit svým podpisem a razítkem.
Soudní tlumočení je nezbytné, pokud tlumočená jednání vyžadují přítomnost určitého úřadu. Nejčastěji se tak děje při soudních jednáních, u notáře či při sňatku. Každý cizinec má u soudu právo na tlumočníka.
17. Tlumočení ve znakové řeči
Simultánní tlumočení z mluveného jazyka do znakové řeči a/nebo naopak. Je využíváno na akcích, jichž se účastní i sluchově postižení.
Může ale jít také o tlumočení při jednání neslyšících s úřady a různými veřejnými institucemi.
