Tag Archives: dobrodružství

It’s the summertime, the time of holidays and travels, so we decided to bring back an extremely successful article by one of our colleagues, Russell Stannard. Do you have a similar experience from your travels? Share them with other readers in the discussion forum below the article. Have fun!

I travel a lot, mainly giving talks and presentations. Life sometimes feels like it evolves around airports, hotels, taxis, sorting out visas and jet lag. It has certainly felt like that this year. But funny things do happen. I was once told by a friend of mine, who worked for Virgin Airlines, that the airlines profile you. She told me to always wear a suit, carry a computer and have your mobile phone in your hand as you go up to check in. Then ask for an upgrade.

Well, the next day I was travelling to the USA and I did just that. I was amazed. I didn’t even have time to ask for the upgrade. The hostess simply took my passport and duly announced “Mr Stannard, Virgin airlines would like to offer you a free upgrade today”. Wow, you know in 1st class they give you a glass of champagne as soon as you get on the plane! What a way to start.

In the 1980s I went to Cuba. The flight back to Madrid was incredible. Everyone started getting out their bottles of rum and someone put on some music. People were dancing in the aisles and for a while it seemed like half the plane was partying. I realised that the majority of people on the flight were coming home from a wedding. It was the craziest flight I have ever had and the only time I have ever danced on a plane. Getting a visa for Azerbaijan was fun. They had forgotten the keys to the office and so we actually filled in the form, paid the money and handed over my passport while standing in the street with the man holding an umbrella as it was raining. I was a bit nervous, but it was all ok and when I went back to collect it, things were back to normal.

I lost my passport in the waiting room at Heathrow while travelling to Seville. I was in a total panic. I was literally in no man’s land. I was able to fly to Seville because in those days they didn’t check your passports on the gate. When I arrived in Seville, I couldn’t believe my luck. The man at passport control knew me (his son studied at my school) and he accepted the fact I had my national insurance number with me on my wage slip as proof that I really lived in Seville!!

I was stopped at the border between France and Italy. I was in my Spanish car and the border agent immediately started talking to me in Spanish, so I did the same. When I gave him my passport and realised I was English he started speaking to me in fluent English. So I changed to English too. One of the questions he asked me was “Why are you in France?” I explained I was there studying French. So he suddenly changed into French and said to me in French “You speak a lot of languages” and I replied “Et vous aussi, monsieur”.

Russell Stannard The article was originally published in the 3rd issue of the PELICAN magazine. PELICAN is a provider of language courses for post secondary students.

IMAG0691

Je léto, čas dovolených a cestování, rozhodli jsme se proto připomenout jeden mimořádně vydařený příspěvek od jednoho z našich spolupracovníků, Russella Stannarda. Máte podobný zážitek z vašich cest? Podělte se o ně s dalšími čtenáři v diskusi pod článkem. Přejeme vám příjemnou zábavu při čtení!

Poměrně dost svého času trávím cestováním. Někdy mám pocit, že se můj život točí jen kolem letišť, hotelů, taxíků, vybavování víz a únavy způsobené časovým posunem. I přesto cestování miluji. Především kvůli tomu, co všechno jsem během něho zažil. Jedna známá, která pracuje pro leteckou společnost Virgin, mi vyprávěla, že tato společnost má vytvořené profily typických zákazníků. Nevěděl jsem přesně, co si pod tím představit, v každém případě mi bylo řečeno, že až budu příště letět s Virgin, mám si na sebe určitě vzít nejlepší oblek, do ruky mobil a počítač a požádat o přeřazení do vyšší třídy.

Druhý den jsem cestoval do USA a udělal jsem všechno, co mi poradila. Nestačil jsem se divit. Podal jsem přítomné letušce svůj pas a než jsem stačil otevřít ústa, suše zahlásila „Pane Stannarde, jsme rádi, že vám dnes můžeme nabídnout let v první třídě zdarma.“ První třída, chápete, to je tam, kde vám na uvítanou nabídnou sklenici šampaňského! Na začátek slušný výkon.

V osmdesátých letech jsem letěl na Kubu a to, co se dělo při zpáteční cestě do Madridu, se slovy nedá dost dobře popsat. Začalo to tím, že spolucestující vytáhli láhve rumu, někdo do toho pustil hudbu. Skončilo to všeobecným a bujarým veselím, doprovázeným tancem v uličkách mezi sedadly. Opravdu to vypadalo, že v letadle probíhá večírek. Pochopil jsem, že většina účastníků letu byla na zpáteční cestě domů ze svatby. Byl to naprosto neuvěřitelný zážitek a současně jediný let, kdy jsem si mohl zatancovat na palubě letadla. Stejně šílený byl způsob, jakým jsem obdržel víza do Ázerbájdžánu. Zaměstnanci ambasády asi neměli zrovna nejlepší den, protože si zapomněli vzít klíče od svého sídla. Následovalo vyřizování úřední záležitosti přímo na ulici, za asistence člověka, který nad námi po celou dobu držel deštník, jelikož lilo jako z konve. Byl jsem z celé situace trochu nesvůj. Když jsem se však později vrátil pro pas s vízy, vše už zase jelo po starých kolejích.

V čekárně na letišti Heathrow jsem jednou ztratil pas. Stalo se to, když jsem letěl do Sevilly. Vůbec jsem netušil, co budu dělat a začala se mě opravdu zmocňovat panika. Byl jsem doslovně v území nikoho. Do Sevilly jsem odletět mohl, protože v té době se u bran ještě nekontrolovaly pasy, ale netušil jsem, co bude dál. Když jsem dorazil, nemohl jsem uvěřit mému štěstí. Celník u brány byl totiž můj známý, jehož syn studoval na mé škole. Jako důkaz toho, že bydlím v Seville, mu stačilo číslo sociálního pojištění.

Jednou mě zastavili na hranici Francie a Itálie. Seděl jsem v autě se španělskou poznávací značkou, takže na mě celník okamžitě spustil španělsky. Odpověděl jsem stejným jazykem. Když se podíval do mého pasu, uvědomil si, že jsem Angličan a v tom okamžiku přešel do plynulé angličtiny. Opět jsem se přizpůsobil. Bavili jsme se, a když se mě zeptal, co dělám ve Francii, vysvětlil jsem, že zde studuji. Zpozorněl a řekl francouzsky „Slušně ovládáte jazyky“. “Et vous aussi, monsieur,” odpověděl jsem.

Rusell Stannard Článek byl publikován ve třetím vydání časopisu PELICAN. PELICAN je organizátorem pomaturitního studia anglického jazyka v Brně.

Crrrrrrr! V polospánku vypínám ten nejotřesnější zvuk, co znám. Stereotyp. Rozlepuji oči do dalšího všedního dne a tak si říkám: „Nechtělo by to něco dobrodružnějšího? Něco nebezpečnějšího, než jen to, že si ráno zakopnu o své vlastní nohy?“ Ano, každý zažijeme v životě trochu nudy. Tomu se nedá vyhnout, jako se nedá vyhnout běžné rýmě. A někdo se tomu vyhýbat dokonce nechce.

Ale nebyla by naše náplň života lahodnější, kdybychom se probudili do zcela jiného dne, než obyčejného? Co tak naučit se střílet z pistole? - Pak sejmeš hodně zombíků. Nebo si ochočit Křiklouna (létající tvor s rozpětím 14 metrů s nožem na bradě) a mít přítele na celý život? Co takhle si udělat procházku starou skříní? - Možná objevíš něco neobjeveného. Anebo si prostě jen udělat výlet do našeho vědomí a podvědomí, třeba nám sny chtějí něco říct. Přemýšlejme někdy i srdcem a nestyďme se za naše tužby, i když se zdají být nedotknutelné. Vše je jen na nás.

Od příštího roku očekávám, že nakrmíme své duše neuvěřitelným dobrodružstvím, i když se třeba bude odehrávat jen v naší hlavě.

Je nutné se na chvíli odpoutat od našeho světa, jinak zešílíme. Neobávej se stárnutí těla, ale duše!  

img_1951-623x415

Do not worry about body ageing, worry about the ageing of your soul. Ringing of an alarm clock! Half asleep I turn off the most annoying sound I know. Routine. I open my eyes to face another ordinary day and I ask myself: “Wouldn’t it be nice to live through something more adventurous? Something more dangerous than to stumble over one’s own feet in the morning?” Yes, we all get a bit bored from time to time. We cannot avoid that, just as we cannot avoid catching a cold. And there are people who even do not want to avoid that.

But would not our lives be filled with more delicious contents if we woke up to face a completely different day instead of an ordinary one? What about learning how to use a gun? – Like that you can knock out a lot of zombies. Or what about taming a Vociferator (a flying creature with 14 meters wingspan and a blade on its chin) and getting a friend for life? Or how about walking through an old cupboard? – Maybe you will find something that has not been discovered so far. Or we can simply take a trip into our consciousness and subconscious mind – maybe our dreams have something to tell. When thinking we should sometimes also use our heart and we should not be ashamed of our desires even if they seem to be unattainable. Everything depends only on us. I expect that in the upcoming year, we will feed our souls with incredible adventures, even though they might take place only in our minds. It is necessary to learn how to temporarily shut our mind to this world, otherwise we would go crazy. Do not worry about body ageing, worry about the ageing of your soul!  

Jazykové vzdělávání v Brně. PELICAN nabízí zvýšení profesní kvalifikace s kurzem Projektový manažer.  

Očistec je podle církevní tradice fáze, v níž se lidská duše osvobozuje od svých pozemských hříchů a zapomíná na veškeré tělesné slasti, aby mohla vstoupit do věčného ráje. I přes utrpení a trápení, která jsou s tímto stavem spojená, dochází nakonec k naprostému a zaslouženému osvobození. Tento metafyzický stav pojímá naše nová hudební komedie Očistec zcela reálně.

Tříčlenná skupina svobodomyslných rockerů se jistou shodou okolností ocitne v jakémsi podivném v klášteře, kde jsou najednou nuceni vzdát se všeho pozemského, co dosud považovali za jediný a opravdový smysl svých životů. Deny, Jerry a Bas jsou na toto zvláštní místo uneseni třemi okouzlujícími dívkami, které se je spolu s ostatními členy řádu snaží prostřednictvím přímé konfrontace přesvědčit, že podstatou lidského bytí má být jakési vyšší poslání. V čele s matkou Marií dovolují mniši a mnišky nahlédnout třem „výtržníkům“ do životů těch, kteří svou touhu po tělesnosti, mamonu, či obžerství přehnali a sami za to potom tvrdě zaplatili. V příběhu se tedy setkáme jak s hraběnkou Báthory, tak s Maháradžou z Dáhrí či Pepíkem Stalinem a Dolfíkem Hitlerem. Nic ovšem není tak jednoznačné, jak na první pohled vypadá. Ukáže se, že matka Marie má se svými ovečkami poněkud pragmatičtější plány, než se na venek jeví.

Kdo dojde ke skutečnému očištění. Budou to oni tři vagabundové, nebo nadpozemská bytost Anděla, která dosud nepoznala jiný než klášterní svět?

Tak trochu jiné představení Městského divadla Brno se v této sezóně bude hrát naposledy 16., 17. a 18. dubna a vidět ho stojí určitě za to!

foto-jef-kratochvil-85-623x414

Purgatory, according to the church tradition, the stage in which the human soul is delivered from its earthly sins and forgets all bodily pleasures in order to be able to enter the eternal paradise. Despite the suffering and misery which are associated with this condition, there is ultimately an absolute and deserved liberation. This metaphysical state is realistically conceived in our new musical comedy Purgatory.

By a series of strange coincidences, a three-member group of liberal rockers find themselves in a strange monastery, where they are suddenly forced to give up everything earthly, the only true meaning of their lives. Deny, Jerry and Bas are kidnapped to this strange place by three charming girls, who along with other members of the order try to convince them that there must be more to life than this. Headed by Mother Mary, the three "troublemakers" are allowed to look into the lives of those who had to pay the highest price for their carnal desires, greed  and gluttony. In the story we meet the Countess Bathory, the Maharaja of Dahra, Uncle Joe Stalin or Dolphi Hitler. However, nothing is as clear as it looks at first glance. It turns out that Mother Mary's actual plans are different from what they appear to be.

Who will be eventally purified? Will it be the three troublemakers  or otherworldly creature of Angel, who has never seen the world outside the walls of the monastery?

This extraordinary Brno City Theatre performance will be given for  the last time in this season on April 16, 17 and 18 and it is definitely worth seeing!

V listopadu minulého roku jsme se zúčastnili mezinárodního výměnného pobytu v rámci programu Mládež v akci s názvem Promoting Good Practises in Democracy. Dva studenti pomaturitního studia španělštiny a jejich lektorka, se do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Jak jste se dostali do programu Mládež v akci?

Zita: Do programu jsem se dostala přes naši jazykovou školu. Lektorka se nás zeptala, kdo by se chtěl zúčastnit výměny ve Španělsku a já měla to štěstí, že mě vybrali. Byla jsem nadšená! Josef: Tak do programu Mládež v akci jsem se dozvěděl ve škole. Zájemců bylo poměrně hodně a o to jsem měl větší radost, že se poštěstilo zrovna mně. Jak probíhaly přípravy na diskuze o demokracii a jejích podobách?

Zita: Diskuze o demokracii a jejich podobách měly několik podob. Hned první den jsme v rámci seznamování diskutovali jen s účastníky programu pomocí různých her a smyšlených příběhů. Tahle diskuze se mi líbila asi nejvíc. Další dny jsme mohli diskutovat přímo se zástupci Galicijského parlamentu o demokratickém systému, který funguje ve Španělsku. Josef: Jelikož jsme měli debatovat o demokracii, tak jsme si vybrali podat zprávu o naší přímě volbě prezidenta. Informace jsem získal od kamarádů ve škole, kde se tohle téma docela dost probíralo. Nejvíc mi pomohla asi moje dlouholetá kamarádka Wikipedie a pár dalších stránek na internetu. Dát všechno do prezentovatelné formy bylo o něco těžší a to ani nemluvím o psychické přípravě na prezentaci samotnou.

monumento-a-santiago-de-compostela

Z čeho jste měli největší obavy? Zita: Nejvíc jsem se asi obávala výše zmíněné diskuze o demokracii, nedokázala jsem si představit, na jaké úrovni se bude diskutovat, a měla jsem z toho trošku strach. Nakonec ale úplně zbytečně. S ostatními jsme si skvěle padli a všechno dobře dopadlo. Josef: Největší obavy jsem měl z prezentace v mém podání. Samozřejmě že jsem se připravoval, nicméně sto lidí v místnosti je přeci jen sto lidí v místnosti. Všichni se dívají přímo na Vás a nadšeně očekávají každé Vaše slovo. Přátelské pohledy od spoluúčastníků programu potěší, ale to je tak všechno. Spíš by bylo divný, kdybych obavy neměl.  

A je nějaký moment nebo místo, které vás opravdu zaujalo? Zita: Santiago je krásné město, které se dělí na dvě části – historickou a moderní. Mně se víc líbila ta historická, především pak katedrála sv. Jakuba, která je cílem Svatojakubské pouti a je tak celosvětově známá. Je na ni krásný pohled od tzv. "Stromu milenců", kde když se dva milenci potkají, tak se do 14 dnů rozejdou. Josef: V Santiagu bylo jedno místo, které se mi obzvlášť líbilo. Byl to park jménem Alameda, byl opravdu krásný, všude čisto, lidé si užívali přírody, všechno se zelenalo i vzduch byl tak nějak čistší.

Jak byste popsali atmosféru výměny, které se účastnily různé národnosti (Bulharsko, Portugalsko, Itálie, Maďarsko, atd.)? Zita: Atmosféra výměny byla naprosto bezkonkurenční! Všichni účastníci byli naprosto pohodoví a za těch pár dní tam vznikla skvělá parta. Byli jsme spolu prakticky celý den, od ranní snídaně až po každodenní večerní program, který byl v Santiagu opravdu pestrý. Na většinu účastníků mám kontakt a s některými si píšu ještě teď. Josef: Ze začátku to bylo docela zvláštní, všichni se na sebe jen tak koukali a k ničemu se neměli.Později se ale ledy prolomily a my se začali seznamovat, postupně se to zlepšovalo a nakonec jsme se docela sblížili. Cizí národnosti byli naprosto fascinující. Nejlepší byli 3 borci z Turecka. Hasan, Osman a Eren, nejprve mi přišli nějak divní, ale nakonec jsem se naučil „jazyk jejich kmene“ a skvěle jsme si rozuměli.

Jak byste ohodnotili celou výměnu? Zita: Výměna v Santiagu byla skvělá zkušenost a možnost potkat zajímavé lidi z různých koutů světa. Jsem ráda, že jsem se mohla výměny zúčastnit, pokud se naskytne další možnost tak určitě nebudu váhat. Výměnný program bych doporučila opravdu každému! Josef: Bylo to velmi vzrušující, opravdu skvělý zážitek. Nejen, že jsem viděl spoustu památek, ale taky se seznámil s cizími národnostmi a místními zvyklostmi. Určitě bych podobnou zkušenost doporučil všem, protože to stojí za to. Fakt se mi to líbilo. Jen na letišti mi zabavili půlku hygienických potřeb, ale nakonec jsme to vyřešili, A chtěl bych dodatečně poděkovat mojí profesorce, která byla skvělá a i statečná - i přes zdravotní problémy v letadle se držela skvěle a během pobytu byla neocenitelnou podporou. Bez ní bychom se ztratili už ve Vídni, nedorozuměli se s paní recepční a ani bychom neměli jídlo na zpáteční cestu!    

Jazyková škola PELIKÁN je organizátorem pomaturitního studia cizích jazyků.    

Když jsme se po roce stráveném na Novém Zélandu s přítelkyní rozhodli si cestou domů udělat výlet do pacifiku, netušil jsem, že se tato dovolená v království Tonga, změní v dobrodružství a zážitek na celý život. Letadlo nás z Aucklandu odvezlo do hlavního města ostrovů Tonga Nuku’a’lofa. Horko nás praštilo přes nos už při výstupu z letadla. Vyměnili jsme na letišti peníze a pak se nechali odvézt do centra města, které vypadalo spíš jak vesnice po boji. Naším vysněným cílem byla skupina ostrovů Ha'apai.  V turistickém infocentru nás ovšem nepotěšili:

“Trajekt, kterým se jede na Ha'apai, odjel už včera a další pojede až za týden”. Letenka na ostrovy byla docela drahá a tak jsme se naší vysněné destinace museli vzdát. Naštěstí nám ještě ten večer nabídl Pacifik náhradní řešení. V přístavu jsme narazili na trajekt na ostrovy Vava'u, na který jsme se bez váhání nalodili. Jak se říká v pacifiku:" Lepší na Vava'u dnes než Ha'apai za týden."

photo-by-michal-urbc3a1nek-2-623x623

Jízda trvala asi 22 hodin. Většinu cesty jsme prospali. Za bdělého stavu jsme bojovali s mořskou nemocí. Náročná plavba se nám nakonec odvděčila pozorováním velryb. Po příjezdu do města jsme se pokusili ubytovat po evropsku a dle rad turistické brožurky jsme se zkoušeli dovolat do různých ubytovacích zařízení. Většina čísel však neexistovala a tak jsme se rozhodli zkusit to osobně. Vyplatilo se! V Lucky’s Beach House pro nás měli dokonalou chatku (fale).

Druhý den jsme se nastěhovali a začal relax. Čistá, teplá a klidná voda s milióny barevných rybek a korálových útesů. Dny plné šnorchlování, kajakování a hlavně užívání si nádherné atmosféry Pacifiku. Po čtyřech dnech jsme se rozhodli, přesunou se na naše vysněné Ha'apai. Námořníci nám po cestě ještě nabídli čerstvě upečeného psa na večeři, slušně jsme odmítli a dali si meloun.

Druhý den jsme byly na skupině ostrovů Ha'apai. Turistická příručka nás celkem jasně navedla k našemu cíli. Stačilo dojít na konec hlavního ostrova, přebrodit asi 500 metrů moře mezi dvěma ostrovy. Realita byla opět trošku odlišná od rad turistické příručky. Už cesta na konec ostrova s batohy na zádech nebyla nejsnazší. Společnost nám dělali obří pavouci na stromech kolem cesty.  Na konci ostrova nás čekalo nemilé překvapení.  Na druhý ostrov jsme stěží dohlédli a podle našeho odhadu byl brod asi 3x delší než popis v turistické příručce. Hned po zahájení brodu nám bylo jasné, že tohle bude makačka. Proud nám strhával noh. Přítelkyně spadla do vody a málem mi uplavala. Byli jsme zoufalí, ale vzdát jsme se nechtěli.  Na půli cesty jsme si dali odpočinek. Z dálky jsme pozorovali dva týpky, kteří se přebrodili a teď se objímali. Byli šťastní, že přežili. Když to zvládli oni, tak mi taky! Vyhecovali a šli jsme do toho. Cesta byla nekonečná. Po přebrodění  nás čekalo dalších několik kilometrů po pláži do vysněného Diana’s resortu u jednorukého rybáře Kaláfího.

Tady jsme strávili další tři dny flákáním, opalováním a užíváním si toho dokonalého moře. Jen šumění moře, palmy všude kolem, na celém ostrově ani živáčka. To bylo přesně to, proč jsme jeli na Tongu.

Po těchto příliš krátkých dnech jsme podobně zajímavým způsobem odjeli zpět na hlavní ostrov. Zbývala nám ještě poslední noc a v kapse jsme neměli ani vindru. Navíc jsme dorazili už za tmy. Vypadalo to na noc ve spacáku na autobusové lavičce. Už jsem skoro usínal,když přistoupil mladý pár a nabídli nám na tu noc přístřeší. Nechápali jsme, nevěřili jsme, divili se, ale přijali tuto nabídku. Poslední den jsme jen líně, jako místní, prochodili město a našli autobus,  který nás později odvezl na letiště. S otázkou na řidiče, kdy odjíždí, jsme dostali zajímavou odpověď: “Až je plný”. Neuvěřitelná “dovolená” pro nás byla dobrodružným zážitkem na celý život.

www.skolapelican.com