Tag Archives: dovolená

Již podle některých předchozích příspěvků je trochu zřejmé, že i PELICAN má prázdninový režim a jedním z nejčastějších témat blogu je cestování. Tentokrát se tedy podíváme trochu dál za hranice Evropy, a sice do Thajska.

Království v jihovýchodním cípu Asie je dnes běžně navštěvovanou a vyhledávanou turistickou destinací. Někteří z Vás jistě již tuto zemi někdy v životě navštívili, a ti co zatím tuto příležitost neměli, určitě viděli v nabídkách cestovních kanceláří či internetu fotografie opravdového ráje na zemi. O plážích, Thajkách a nočním životě ale tento příspěvek nebude.

img_7089-623x467

Měl jsem možnost strávit měsíc na thajském venkově v provincii Ubon Ratchathani, což je jedna z nejchudších oblastí v zemi. Na první pohled bylo zřejmé, že rozdíly mezi turistických jihem a zemědělským severem jsou diametrální a i přesto, že jsou místní obyvatelé chudí a ne zrovna gramotní, máme se od nich co učit. Největším rozdílem pro mě tak nebyla změna klimatu, odlišný způsob stolování nebo nic neříkající nápisy a řeč, ale právě chování a lidí jejich přístup k životu. Nikdo se zde za ničím nehoní a nikam nespěchá, což je při téměř 90% vlhkosti vzduchu a 35 °C vskutku pochopitelné. V Evropanech to ale může vyvolat poněkud frustrující pocit, protože čas je zde tak trochu relativní pojem. Tempu místního života se však ještě dá po čase přizpůsobit a o to je poté horší návrat do reality. Co ve mně však zanechalo pochybnosti o tom, zda jsem se narodil na tom správném kontinentu, je neskutečná vstřícnost, laskavost a upřímnost Thajců. Z České republiky jsem tak nějak zvyklý, že slova prosím a děkuji, budou zanedlouho patřit do slovníku archaických výrazů a že pomoci v nouzi se na ulici dočkáte, pouze pokud zamáváte nad hlavou bankovkou s podobiznou Palackého. Nikde jinde jsem zatím nezažil, že by Vás cizí lidé pozvali k sobě do skromného obydlí, dali Vám večeři, nechali přespat a ještě Vám poděkovali za návštěvu a projevili přání, ať se stavíte znovu, až pojedete kolem bez jakéhokoli očekávání nějaké satisfakce. Vzájemná pomoc při stavbě všudypřítomných budhistických chrámů, práci na poli či rybaření je zde běžnou praxí a pojem závist zde neznají. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tomu tak bylo dříve i v ČR a pokud ano tak proč jsme si řekli, že peníze a majetek budou víc než dobré vztahy.

Nemám sice zkušenosti, jak to chodí ve známých turistických letoviscích jako je třeba Krabi, ale předpokládám, že se nebudou moc lišit od jiných vyhlášených přímořských destinací ve světě. Pokud však hodláte poznat thajskou kulturu a místní obyvatele, doporučuji vzít na záda batoh a stopnout si první pickup směr sever.

It’s the summertime, the time of holidays and travels, so we decided to bring back an extremely successful article by one of our colleagues, Russell Stannard. Do you have a similar experience from your travels? Share them with other readers in the discussion forum below the article. Have fun!

I travel a lot, mainly giving talks and presentations. Life sometimes feels like it evolves around airports, hotels, taxis, sorting out visas and jet lag. It has certainly felt like that this year. But funny things do happen. I was once told by a friend of mine, who worked for Virgin Airlines, that the airlines profile you. She told me to always wear a suit, carry a computer and have your mobile phone in your hand as you go up to check in. Then ask for an upgrade.

Well, the next day I was travelling to the USA and I did just that. I was amazed. I didn’t even have time to ask for the upgrade. The hostess simply took my passport and duly announced “Mr Stannard, Virgin airlines would like to offer you a free upgrade today”. Wow, you know in 1st class they give you a glass of champagne as soon as you get on the plane! What a way to start.

In the 1980s I went to Cuba. The flight back to Madrid was incredible. Everyone started getting out their bottles of rum and someone put on some music. People were dancing in the aisles and for a while it seemed like half the plane was partying. I realised that the majority of people on the flight were coming home from a wedding. It was the craziest flight I have ever had and the only time I have ever danced on a plane. Getting a visa for Azerbaijan was fun. They had forgotten the keys to the office and so we actually filled in the form, paid the money and handed over my passport while standing in the street with the man holding an umbrella as it was raining. I was a bit nervous, but it was all ok and when I went back to collect it, things were back to normal.

I lost my passport in the waiting room at Heathrow while travelling to Seville. I was in a total panic. I was literally in no man’s land. I was able to fly to Seville because in those days they didn’t check your passports on the gate. When I arrived in Seville, I couldn’t believe my luck. The man at passport control knew me (his son studied at my school) and he accepted the fact I had my national insurance number with me on my wage slip as proof that I really lived in Seville!!

I was stopped at the border between France and Italy. I was in my Spanish car and the border agent immediately started talking to me in Spanish, so I did the same. When I gave him my passport and realised I was English he started speaking to me in fluent English. So I changed to English too. One of the questions he asked me was “Why are you in France?” I explained I was there studying French. So he suddenly changed into French and said to me in French “You speak a lot of languages” and I replied “Et vous aussi, monsieur”.

Russell Stannard The article was originally published in the 3rd issue of the PELICAN magazine. PELICAN is a provider of language courses for post secondary students.

IMAG0691

Je léto, čas dovolených a cestování, rozhodli jsme se proto připomenout jeden mimořádně vydařený příspěvek od jednoho z našich spolupracovníků, Russella Stannarda. Máte podobný zážitek z vašich cest? Podělte se o ně s dalšími čtenáři v diskusi pod článkem. Přejeme vám příjemnou zábavu při čtení!

Poměrně dost svého času trávím cestováním. Někdy mám pocit, že se můj život točí jen kolem letišť, hotelů, taxíků, vybavování víz a únavy způsobené časovým posunem. I přesto cestování miluji. Především kvůli tomu, co všechno jsem během něho zažil. Jedna známá, která pracuje pro leteckou společnost Virgin, mi vyprávěla, že tato společnost má vytvořené profily typických zákazníků. Nevěděl jsem přesně, co si pod tím představit, v každém případě mi bylo řečeno, že až budu příště letět s Virgin, mám si na sebe určitě vzít nejlepší oblek, do ruky mobil a počítač a požádat o přeřazení do vyšší třídy.

Druhý den jsem cestoval do USA a udělal jsem všechno, co mi poradila. Nestačil jsem se divit. Podal jsem přítomné letušce svůj pas a než jsem stačil otevřít ústa, suše zahlásila „Pane Stannarde, jsme rádi, že vám dnes můžeme nabídnout let v první třídě zdarma.“ První třída, chápete, to je tam, kde vám na uvítanou nabídnou sklenici šampaňského! Na začátek slušný výkon.

V osmdesátých letech jsem letěl na Kubu a to, co se dělo při zpáteční cestě do Madridu, se slovy nedá dost dobře popsat. Začalo to tím, že spolucestující vytáhli láhve rumu, někdo do toho pustil hudbu. Skončilo to všeobecným a bujarým veselím, doprovázeným tancem v uličkách mezi sedadly. Opravdu to vypadalo, že v letadle probíhá večírek. Pochopil jsem, že většina účastníků letu byla na zpáteční cestě domů ze svatby. Byl to naprosto neuvěřitelný zážitek a současně jediný let, kdy jsem si mohl zatancovat na palubě letadla. Stejně šílený byl způsob, jakým jsem obdržel víza do Ázerbájdžánu. Zaměstnanci ambasády asi neměli zrovna nejlepší den, protože si zapomněli vzít klíče od svého sídla. Následovalo vyřizování úřední záležitosti přímo na ulici, za asistence člověka, který nad námi po celou dobu držel deštník, jelikož lilo jako z konve. Byl jsem z celé situace trochu nesvůj. Když jsem se však později vrátil pro pas s vízy, vše už zase jelo po starých kolejích.

V čekárně na letišti Heathrow jsem jednou ztratil pas. Stalo se to, když jsem letěl do Sevilly. Vůbec jsem netušil, co budu dělat a začala se mě opravdu zmocňovat panika. Byl jsem doslovně v území nikoho. Do Sevilly jsem odletět mohl, protože v té době se u bran ještě nekontrolovaly pasy, ale netušil jsem, co bude dál. Když jsem dorazil, nemohl jsem uvěřit mému štěstí. Celník u brány byl totiž můj známý, jehož syn studoval na mé škole. Jako důkaz toho, že bydlím v Seville, mu stačilo číslo sociálního pojištění.

Jednou mě zastavili na hranici Francie a Itálie. Seděl jsem v autě se španělskou poznávací značkou, takže na mě celník okamžitě spustil španělsky. Odpověděl jsem stejným jazykem. Když se podíval do mého pasu, uvědomil si, že jsem Angličan a v tom okamžiku přešel do plynulé angličtiny. Opět jsem se přizpůsobil. Bavili jsme se, a když se mě zeptal, co dělám ve Francii, vysvětlil jsem, že zde studuji. Zpozorněl a řekl francouzsky „Slušně ovládáte jazyky“. “Et vous aussi, monsieur,” odpověděl jsem.

Rusell Stannard Článek byl publikován ve třetím vydání časopisu PELICAN. PELICAN je organizátorem pomaturitního studia anglického jazyka v Brně.

V listopadu minulého roku jsme se zúčastnili mezinárodního výměnného pobytu v rámci programu Mládež v akci s názvem Promoting Good Practises in Democracy. Dva studenti pomaturitního studia španělštiny a jejich lektorka, se do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Jak jste se dostali do programu Mládež v akci?

Zita: Do programu jsem se dostala přes naši jazykovou školu. Lektorka se nás zeptala, kdo by se chtěl zúčastnit výměny ve Španělsku a já měla to štěstí, že mě vybrali. Byla jsem nadšená! Josef: Tak do programu Mládež v akci jsem se dozvěděl ve škole. Zájemců bylo poměrně hodně a o to jsem měl větší radost, že se poštěstilo zrovna mně. Jak probíhaly přípravy na diskuze o demokracii a jejích podobách?

Zita: Diskuze o demokracii a jejich podobách měly několik podob. Hned první den jsme v rámci seznamování diskutovali jen s účastníky programu pomocí různých her a smyšlených příběhů. Tahle diskuze se mi líbila asi nejvíc. Další dny jsme mohli diskutovat přímo se zástupci Galicijského parlamentu o demokratickém systému, který funguje ve Španělsku. Josef: Jelikož jsme měli debatovat o demokracii, tak jsme si vybrali podat zprávu o naší přímě volbě prezidenta. Informace jsem získal od kamarádů ve škole, kde se tohle téma docela dost probíralo. Nejvíc mi pomohla asi moje dlouholetá kamarádka Wikipedie a pár dalších stránek na internetu. Dát všechno do prezentovatelné formy bylo o něco těžší a to ani nemluvím o psychické přípravě na prezentaci samotnou.

monumento-a-santiago-de-compostela

Z čeho jste měli největší obavy? Zita: Nejvíc jsem se asi obávala výše zmíněné diskuze o demokracii, nedokázala jsem si představit, na jaké úrovni se bude diskutovat, a měla jsem z toho trošku strach. Nakonec ale úplně zbytečně. S ostatními jsme si skvěle padli a všechno dobře dopadlo. Josef: Největší obavy jsem měl z prezentace v mém podání. Samozřejmě že jsem se připravoval, nicméně sto lidí v místnosti je přeci jen sto lidí v místnosti. Všichni se dívají přímo na Vás a nadšeně očekávají každé Vaše slovo. Přátelské pohledy od spoluúčastníků programu potěší, ale to je tak všechno. Spíš by bylo divný, kdybych obavy neměl.  

A je nějaký moment nebo místo, které vás opravdu zaujalo? Zita: Santiago je krásné město, které se dělí na dvě části – historickou a moderní. Mně se víc líbila ta historická, především pak katedrála sv. Jakuba, která je cílem Svatojakubské pouti a je tak celosvětově známá. Je na ni krásný pohled od tzv. "Stromu milenců", kde když se dva milenci potkají, tak se do 14 dnů rozejdou. Josef: V Santiagu bylo jedno místo, které se mi obzvlášť líbilo. Byl to park jménem Alameda, byl opravdu krásný, všude čisto, lidé si užívali přírody, všechno se zelenalo i vzduch byl tak nějak čistší.

Jak byste popsali atmosféru výměny, které se účastnily různé národnosti (Bulharsko, Portugalsko, Itálie, Maďarsko, atd.)? Zita: Atmosféra výměny byla naprosto bezkonkurenční! Všichni účastníci byli naprosto pohodoví a za těch pár dní tam vznikla skvělá parta. Byli jsme spolu prakticky celý den, od ranní snídaně až po každodenní večerní program, který byl v Santiagu opravdu pestrý. Na většinu účastníků mám kontakt a s některými si píšu ještě teď. Josef: Ze začátku to bylo docela zvláštní, všichni se na sebe jen tak koukali a k ničemu se neměli.Později se ale ledy prolomily a my se začali seznamovat, postupně se to zlepšovalo a nakonec jsme se docela sblížili. Cizí národnosti byli naprosto fascinující. Nejlepší byli 3 borci z Turecka. Hasan, Osman a Eren, nejprve mi přišli nějak divní, ale nakonec jsem se naučil „jazyk jejich kmene“ a skvěle jsme si rozuměli.

Jak byste ohodnotili celou výměnu? Zita: Výměna v Santiagu byla skvělá zkušenost a možnost potkat zajímavé lidi z různých koutů světa. Jsem ráda, že jsem se mohla výměny zúčastnit, pokud se naskytne další možnost tak určitě nebudu váhat. Výměnný program bych doporučila opravdu každému! Josef: Bylo to velmi vzrušující, opravdu skvělý zážitek. Nejen, že jsem viděl spoustu památek, ale taky se seznámil s cizími národnostmi a místními zvyklostmi. Určitě bych podobnou zkušenost doporučil všem, protože to stojí za to. Fakt se mi to líbilo. Jen na letišti mi zabavili půlku hygienických potřeb, ale nakonec jsme to vyřešili, A chtěl bych dodatečně poděkovat mojí profesorce, která byla skvělá a i statečná - i přes zdravotní problémy v letadle se držela skvěle a během pobytu byla neocenitelnou podporou. Bez ní bychom se ztratili už ve Vídni, nedorozuměli se s paní recepční a ani bychom neměli jídlo na zpáteční cestu!    

Jazyková škola PELIKÁN je organizátorem pomaturitního studia cizích jazyků.    

Když jsme se po roce stráveném na Novém Zélandu s přítelkyní rozhodli si cestou domů udělat výlet do pacifiku, netušil jsem, že se tato dovolená v království Tonga, změní v dobrodružství a zážitek na celý život. Letadlo nás z Aucklandu odvezlo do hlavního města ostrovů Tonga Nuku’a’lofa. Horko nás praštilo přes nos už při výstupu z letadla. Vyměnili jsme na letišti peníze a pak se nechali odvézt do centra města, které vypadalo spíš jak vesnice po boji. Naším vysněným cílem byla skupina ostrovů Ha'apai.  V turistickém infocentru nás ovšem nepotěšili:

“Trajekt, kterým se jede na Ha'apai, odjel už včera a další pojede až za týden”. Letenka na ostrovy byla docela drahá a tak jsme se naší vysněné destinace museli vzdát. Naštěstí nám ještě ten večer nabídl Pacifik náhradní řešení. V přístavu jsme narazili na trajekt na ostrovy Vava'u, na který jsme se bez váhání nalodili. Jak se říká v pacifiku:" Lepší na Vava'u dnes než Ha'apai za týden."

photo-by-michal-urbc3a1nek-2-623x623

Jízda trvala asi 22 hodin. Většinu cesty jsme prospali. Za bdělého stavu jsme bojovali s mořskou nemocí. Náročná plavba se nám nakonec odvděčila pozorováním velryb. Po příjezdu do města jsme se pokusili ubytovat po evropsku a dle rad turistické brožurky jsme se zkoušeli dovolat do různých ubytovacích zařízení. Většina čísel však neexistovala a tak jsme se rozhodli zkusit to osobně. Vyplatilo se! V Lucky’s Beach House pro nás měli dokonalou chatku (fale).

Druhý den jsme se nastěhovali a začal relax. Čistá, teplá a klidná voda s milióny barevných rybek a korálových útesů. Dny plné šnorchlování, kajakování a hlavně užívání si nádherné atmosféry Pacifiku. Po čtyřech dnech jsme se rozhodli, přesunou se na naše vysněné Ha'apai. Námořníci nám po cestě ještě nabídli čerstvě upečeného psa na večeři, slušně jsme odmítli a dali si meloun.

Druhý den jsme byly na skupině ostrovů Ha'apai. Turistická příručka nás celkem jasně navedla k našemu cíli. Stačilo dojít na konec hlavního ostrova, přebrodit asi 500 metrů moře mezi dvěma ostrovy. Realita byla opět trošku odlišná od rad turistické příručky. Už cesta na konec ostrova s batohy na zádech nebyla nejsnazší. Společnost nám dělali obří pavouci na stromech kolem cesty.  Na konci ostrova nás čekalo nemilé překvapení.  Na druhý ostrov jsme stěží dohlédli a podle našeho odhadu byl brod asi 3x delší než popis v turistické příručce. Hned po zahájení brodu nám bylo jasné, že tohle bude makačka. Proud nám strhával noh. Přítelkyně spadla do vody a málem mi uplavala. Byli jsme zoufalí, ale vzdát jsme se nechtěli.  Na půli cesty jsme si dali odpočinek. Z dálky jsme pozorovali dva týpky, kteří se přebrodili a teď se objímali. Byli šťastní, že přežili. Když to zvládli oni, tak mi taky! Vyhecovali a šli jsme do toho. Cesta byla nekonečná. Po přebrodění  nás čekalo dalších několik kilometrů po pláži do vysněného Diana’s resortu u jednorukého rybáře Kaláfího.

Tady jsme strávili další tři dny flákáním, opalováním a užíváním si toho dokonalého moře. Jen šumění moře, palmy všude kolem, na celém ostrově ani živáčka. To bylo přesně to, proč jsme jeli na Tongu.

Po těchto příliš krátkých dnech jsme podobně zajímavým způsobem odjeli zpět na hlavní ostrov. Zbývala nám ještě poslední noc a v kapse jsme neměli ani vindru. Navíc jsme dorazili už za tmy. Vypadalo to na noc ve spacáku na autobusové lavičce. Už jsem skoro usínal,když přistoupil mladý pár a nabídli nám na tu noc přístřeší. Nechápali jsme, nevěřili jsme, divili se, ale přijali tuto nabídku. Poslední den jsme jen líně, jako místní, prochodili město a našli autobus,  který nás později odvezl na letiště. S otázkou na řidiče, kdy odjíždí, jsme dostali zajímavou odpověď: “Až je plný”. Neuvěřitelná “dovolená” pro nás byla dobrodružným zážitkem na celý život.

www.skolapelican.com