Tag Archives: travelling

Již podle některých předchozích příspěvků je trochu zřejmé, že i PELICAN má prázdninový režim a jedním z nejčastějších témat blogu je cestování. Tentokrát se tedy podíváme trochu dál za hranice Evropy, a sice do Thajska.

Království v jihovýchodním cípu Asie je dnes běžně navštěvovanou a vyhledávanou turistickou destinací. Někteří z Vás jistě již tuto zemi někdy v životě navštívili, a ti co zatím tuto příležitost neměli, určitě viděli v nabídkách cestovních kanceláří či internetu fotografie opravdového ráje na zemi. O plážích, Thajkách a nočním životě ale tento příspěvek nebude.

img_7089-623x467

Měl jsem možnost strávit měsíc na thajském venkově v provincii Ubon Ratchathani, což je jedna z nejchudších oblastí v zemi. Na první pohled bylo zřejmé, že rozdíly mezi turistických jihem a zemědělským severem jsou diametrální a i přesto, že jsou místní obyvatelé chudí a ne zrovna gramotní, máme se od nich co učit. Největším rozdílem pro mě tak nebyla změna klimatu, odlišný způsob stolování nebo nic neříkající nápisy a řeč, ale právě chování a lidí jejich přístup k životu. Nikdo se zde za ničím nehoní a nikam nespěchá, což je při téměř 90% vlhkosti vzduchu a 35 °C vskutku pochopitelné. V Evropanech to ale může vyvolat poněkud frustrující pocit, protože čas je zde tak trochu relativní pojem. Tempu místního života se však ještě dá po čase přizpůsobit a o to je poté horší návrat do reality. Co ve mně však zanechalo pochybnosti o tom, zda jsem se narodil na tom správném kontinentu, je neskutečná vstřícnost, laskavost a upřímnost Thajců. Z České republiky jsem tak nějak zvyklý, že slova prosím a děkuji, budou zanedlouho patřit do slovníku archaických výrazů a že pomoci v nouzi se na ulici dočkáte, pouze pokud zamáváte nad hlavou bankovkou s podobiznou Palackého. Nikde jinde jsem zatím nezažil, že by Vás cizí lidé pozvali k sobě do skromného obydlí, dali Vám večeři, nechali přespat a ještě Vám poděkovali za návštěvu a projevili přání, ať se stavíte znovu, až pojedete kolem bez jakéhokoli očekávání nějaké satisfakce. Vzájemná pomoc při stavbě všudypřítomných budhistických chrámů, práci na poli či rybaření je zde běžnou praxí a pojem závist zde neznají. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tomu tak bylo dříve i v ČR a pokud ano tak proč jsme si řekli, že peníze a majetek budou víc než dobré vztahy.

Nemám sice zkušenosti, jak to chodí ve známých turistických letoviscích jako je třeba Krabi, ale předpokládám, že se nebudou moc lišit od jiných vyhlášených přímořských destinací ve světě. Pokud však hodláte poznat thajskou kulturu a místní obyvatele, doporučuji vzít na záda batoh a stopnout si první pickup směr sever.

It’s the summertime, the time of holidays and travels, so we decided to bring back an extremely successful article by one of our colleagues, Russell Stannard. Do you have a similar experience from your travels? Share them with other readers in the discussion forum below the article. Have fun!

I travel a lot, mainly giving talks and presentations. Life sometimes feels like it evolves around airports, hotels, taxis, sorting out visas and jet lag. It has certainly felt like that this year. But funny things do happen. I was once told by a friend of mine, who worked for Virgin Airlines, that the airlines profile you. She told me to always wear a suit, carry a computer and have your mobile phone in your hand as you go up to check in. Then ask for an upgrade.

Well, the next day I was travelling to the USA and I did just that. I was amazed. I didn’t even have time to ask for the upgrade. The hostess simply took my passport and duly announced “Mr Stannard, Virgin airlines would like to offer you a free upgrade today”. Wow, you know in 1st class they give you a glass of champagne as soon as you get on the plane! What a way to start.

In the 1980s I went to Cuba. The flight back to Madrid was incredible. Everyone started getting out their bottles of rum and someone put on some music. People were dancing in the aisles and for a while it seemed like half the plane was partying. I realised that the majority of people on the flight were coming home from a wedding. It was the craziest flight I have ever had and the only time I have ever danced on a plane. Getting a visa for Azerbaijan was fun. They had forgotten the keys to the office and so we actually filled in the form, paid the money and handed over my passport while standing in the street with the man holding an umbrella as it was raining. I was a bit nervous, but it was all ok and when I went back to collect it, things were back to normal.

I lost my passport in the waiting room at Heathrow while travelling to Seville. I was in a total panic. I was literally in no man’s land. I was able to fly to Seville because in those days they didn’t check your passports on the gate. When I arrived in Seville, I couldn’t believe my luck. The man at passport control knew me (his son studied at my school) and he accepted the fact I had my national insurance number with me on my wage slip as proof that I really lived in Seville!!

I was stopped at the border between France and Italy. I was in my Spanish car and the border agent immediately started talking to me in Spanish, so I did the same. When I gave him my passport and realised I was English he started speaking to me in fluent English. So I changed to English too. One of the questions he asked me was “Why are you in France?” I explained I was there studying French. So he suddenly changed into French and said to me in French “You speak a lot of languages” and I replied “Et vous aussi, monsieur”.

Russell Stannard The article was originally published in the 3rd issue of the PELICAN magazine. PELICAN is a provider of language courses for post secondary students.

IMAG0691

Je léto, čas dovolených a cestování, rozhodli jsme se proto připomenout jeden mimořádně vydařený příspěvek od jednoho z našich spolupracovníků, Russella Stannarda. Máte podobný zážitek z vašich cest? Podělte se o ně s dalšími čtenáři v diskusi pod článkem. Přejeme vám příjemnou zábavu při čtení!

Poměrně dost svého času trávím cestováním. Někdy mám pocit, že se můj život točí jen kolem letišť, hotelů, taxíků, vybavování víz a únavy způsobené časovým posunem. I přesto cestování miluji. Především kvůli tomu, co všechno jsem během něho zažil. Jedna známá, která pracuje pro leteckou společnost Virgin, mi vyprávěla, že tato společnost má vytvořené profily typických zákazníků. Nevěděl jsem přesně, co si pod tím představit, v každém případě mi bylo řečeno, že až budu příště letět s Virgin, mám si na sebe určitě vzít nejlepší oblek, do ruky mobil a počítač a požádat o přeřazení do vyšší třídy.

Druhý den jsem cestoval do USA a udělal jsem všechno, co mi poradila. Nestačil jsem se divit. Podal jsem přítomné letušce svůj pas a než jsem stačil otevřít ústa, suše zahlásila „Pane Stannarde, jsme rádi, že vám dnes můžeme nabídnout let v první třídě zdarma.“ První třída, chápete, to je tam, kde vám na uvítanou nabídnou sklenici šampaňského! Na začátek slušný výkon.

V osmdesátých letech jsem letěl na Kubu a to, co se dělo při zpáteční cestě do Madridu, se slovy nedá dost dobře popsat. Začalo to tím, že spolucestující vytáhli láhve rumu, někdo do toho pustil hudbu. Skončilo to všeobecným a bujarým veselím, doprovázeným tancem v uličkách mezi sedadly. Opravdu to vypadalo, že v letadle probíhá večírek. Pochopil jsem, že většina účastníků letu byla na zpáteční cestě domů ze svatby. Byl to naprosto neuvěřitelný zážitek a současně jediný let, kdy jsem si mohl zatancovat na palubě letadla. Stejně šílený byl způsob, jakým jsem obdržel víza do Ázerbájdžánu. Zaměstnanci ambasády asi neměli zrovna nejlepší den, protože si zapomněli vzít klíče od svého sídla. Následovalo vyřizování úřední záležitosti přímo na ulici, za asistence člověka, který nad námi po celou dobu držel deštník, jelikož lilo jako z konve. Byl jsem z celé situace trochu nesvůj. Když jsem se však později vrátil pro pas s vízy, vše už zase jelo po starých kolejích.

V čekárně na letišti Heathrow jsem jednou ztratil pas. Stalo se to, když jsem letěl do Sevilly. Vůbec jsem netušil, co budu dělat a začala se mě opravdu zmocňovat panika. Byl jsem doslovně v území nikoho. Do Sevilly jsem odletět mohl, protože v té době se u bran ještě nekontrolovaly pasy, ale netušil jsem, co bude dál. Když jsem dorazil, nemohl jsem uvěřit mému štěstí. Celník u brány byl totiž můj známý, jehož syn studoval na mé škole. Jako důkaz toho, že bydlím v Seville, mu stačilo číslo sociálního pojištění.

Jednou mě zastavili na hranici Francie a Itálie. Seděl jsem v autě se španělskou poznávací značkou, takže na mě celník okamžitě spustil španělsky. Odpověděl jsem stejným jazykem. Když se podíval do mého pasu, uvědomil si, že jsem Angličan a v tom okamžiku přešel do plynulé angličtiny. Opět jsem se přizpůsobil. Bavili jsme se, a když se mě zeptal, co dělám ve Francii, vysvětlil jsem, že zde studuji. Zpozorněl a řekl francouzsky „Slušně ovládáte jazyky“. “Et vous aussi, monsieur,” odpověděl jsem.

Rusell Stannard Článek byl publikován ve třetím vydání časopisu PELICAN. PELICAN je organizátorem pomaturitního studia anglického jazyka v Brně.